Hagar, Satriani, Anthony a Smith se rozhodli pojmenovat své druhé album "Chickenfoot III" prý proto, aby se vyhnuli prokletí druhé desky, která znamenala trpký konec pro nejednoho umělce. Matoucí označení je tedy vtípkem pověrčivosti navzdory. Něco podobného ostatně udělala jiná superkapela (a taky vůbec ta nejlepší, co kdy vznikla), když své druhé desce dala po smrti Roye Orbisona název "Traveling Wilburys Vol. 3".

Opětovné spojení elitních muzikantů znovu přináší to, co se od takových person očekává - instrumentální a pěveckou kvalitu, přístup pojďme to tam narvat až po koule a udělat radost sobě i posluchačům. Po zkušenosti s debutem snad dvojka už nemůže ničím překvapit - což rozhodně není míněno jako něco špatného. Máte, co jste chtěli, a je to přesně takové, jaké jste to očekávali.

Pochopitelně tu musí být také solidní rocková balada ("Come Closer"), občas si člověk vzpomene na americké velikány Toto nebo Chicago ("Different Devil") a nechybí ani velmi otevřená sociálně-kritická vypalovačka "Three And A Half Letters" (s výmluvným refrénem I need a job!).

Chickenfoot tu nejsou od toho, aby přinášeli nějaké revoluce nebo aby podléhali trendům. Je to vlastně naprosto nemoderní uskupení s archaickým přístupem k muzice, která se vyžívá v dlouhých kytarových sólech, úderných riffech a silovém zpěvu. Jejich muzika mohla vzniknout kdykoliv v posledních třiceti letech. A je naprosto přesně cílená hardrockovým fanouškům, nesnaží se cpát někomu jinému. Ale u nich tomu tak je dobře.