I když je skupina oficiálně z Německa, její složení je národnostně poněkud rozmanitější. Asi nejvýznamnější osobností je zmíněný bicman Jorg Michael, který už odbubnoval slušnou kariéru a jediný z kapely je původem Němec. Zpěvák Liapakis je, jak jistě správně odhadnete, Řek. Kytaru zde obsluhuje Laki Ragazas z Dánska a basákem je Jari Kainulanen z Finska, který stejně jako Jorg působil ve Stratovarious a mimo jiné i v Evergrey. Jedno mají ale společné. Devil's Train se od jejich dosavadní tvorby přeci jen odlišuje. Je více rockový, špinavý a méně rozmáchlý.

Na úvod zaskočí čistě bluesový start v režii foukací harmoniky. Pak se ale šplápne na plyn (či spíše v tomto případě přidá pod kotlem) a jízda začíná. Chlapi se s tím nemazlí a drtí opravdu našlápnutý rock/metal, který vás ochromí hned při úvodní "Fire And Water". Pravý zážitek se dostaví ještě o něco později, respektive u následující stejnojmenné vypalovačce "Devil's Train". Řvoucí kytary i šlapající rytmika opravdu připomíná jízdu v nějakém pekelném vlaku, který prostě nikdy nezastaví. Oddych se nedostaví ani dále. "Roll The Dice" i "To The Ground" pokračují v předchozím duchu a fanoušek drsnějšího heavy metalu musí být zákonitě v nebi (pekle). Právě druhý zmíněný kousek je jednou z nejlepších skladeb na albu. Mix metalových kytar a rockového tempa zde neuvěřitelně sedí. Prvním pomalejším kusem je "Forever", ale nejde o žádnou sladkou baladu.

Druhá půle pokračuje v duchu té první a můžou se jevit první známky mírné otupělosti posluchače. Devil's Train jedou stále ve stejných kolejích a příliš neodbočují. Na jednu stranu působí deska díky tomu jako monolit, na straně druhé se dostavuje určitá únava. Druhým vrcholem nahrávky je každopádně osmička "Room 66/64" s povedeným refrénem a šlapavou rytmikou.

Jízda se pomalu blíží ke konci a poslední zastávky "Yellow Blaze" a "The Answers" pumpují do krve fanoušků poslední dávky metalové energie, které má nahrávka opravdu dostatek, chvílemi možná až přespříliš. Coververze známého hitu Lennyho Kravitze "Americal Woman" (originál je od kapely The Guess Who) na samém chvostu je příjemným osvěžením povedené desky, které nechybí energie, výtečné technické zpracování, ale ani nápady a atmosféra. Delší stopáž bych už však asi nesnesl. Přeci jen, na progresi se tu opravdu nehraje a tempo se příliš nemění, což může po čase docela slušně otupit sluchovody. Malou výtku mám k obalu, který je možná graficky slušně provedený, ale svou kýčovitostí to trošku přepískl. Tohle tedy ne.