Koncertní šnůra Get Infected Tour sice nabízela velmi pestrou sestavu moderních metalových odnoží a zkušeného, léty prověřeného headlinera, přesto už během předprodejů bylo jasné, že návštěvnost nebude valná, a proto pořadatelé přesunuli akci z původně plánovaného Rock Café do jistě podstatně levnějšího žižkovského Matrixu. Ten se nakonec vzhledem k výslednému počtu příchozích ukázal jako prostorově vhodná volba, ačkoliv interiér klubu už přece jen něco pamatuje a probouzí hodně undergroundové pocity.

Do klubu jsem se dostal hned na start v osmnáct hodin, přičemž přesně o půlhodinu později spustili svůj krátký set američtí groovemetalisté Attila. V tu chvíli bylo v klubu kromě vlezlé zimy takových třicet hlav a zaděláno bylo na podobý průser jako v případě loňského koncertu deathmetalových The Black Dahlia Murder v Olomouci. Pětice se s tím ale nepárala a svůj set si užila navzdory řadě nepříznivých vlivů, které kromě výše uvedených faktorů čítaly i špatný zvuk. Attila mezi současnými modernami vynikají sympatickým retro pohledem na věc a jejich poctivý metal kromě nezbytných současných breakdownů odkazuje na klasiky jako Pantera, Anthrax nebo Lamb Of God. A i když na ně pařili jen jejich vlastní bedňáci, chlapi se usmívali a bavili hlavně sami sebe, přičemž basák a kytarista si udělali i vítězné kolečko po klubu, aby se proběhnutím trošku zahřáli. Attila nejsou nic zásadního ani originálního, ale umějí napsat šťavnaté písničky a navíc mají ve svém středu frontmana se širokým hlasovým rejstříkem. Velmi příjemný start večera.

Druzí na pódium vylezli Němci s kouzelným názvem We Butter The Bread With Butter a ti už měli v sále své mlaďounké fanoušky a fanynky. Tihle recesisté prostě vědí, jak zaujmout. Už jen jejich koncertní outfit v podobě klasických osmdesátkových křiváků v kombinaci s bílými tričky pod nimi, s pyramidkami a natupírovanými účesy představoval jednu velkou parodii na heavymetalová klišé. Zmínit musím i původně nenápadné stroboskopové baterky, které měli kytaristé umístěny na hrudi a které při hraní rozjely zajímavou světelnou show. A pak už to jelo. Infantilnní nintendo zvuky a němčina v kombinaci s brutálními breakdowny, deathcorem a murmurem zpěváka, který jinak vynikal především v dlouhých pig squealech. Největšího ohlasu se pochopitelně dočkala infantilní popárna "Der kleine Vampir". Velmi zábavná energická show, přesně dle očekávání.

Eyes Set To Kill byli na plakátu vedeni jako co-headliner vedle ústřední dvojice hlavních hvězd a v sále to tomu i odpovídalo. Přesto moc dobře nerozumím tomu, proč tomu tak je. Tahle kapela byla v programu jedinou, která mě nijak neoslovila. Jejich hlavní lákadlo je bezpochyby v personálním složení čítajícím kromě bubeníka dvě dámy (baskytaristku a zpívající kytaristku) a tmavého screamera, tím to ale alespoň pro mě hasne. Jejich emo rock se závany metalcore by v klasickém mužském složení byl zcela tuctový a opravdu jde hlavně o to zaujmout na koncertech. Nechal jsem si je ujít v Brně a ani teď v Praze mě nikterak nezaujali.

Bylo ale zajímavé sledovat ten dramaturgický tah zařadit největší emo a největší zlo večera hned po sobě. Testosteronový hispánský deathcore Winds Of Plague nahradil těsně před začátkem turné na pozici druhého headlinera glorifikované All Shall Perish, a přestože na návštěvnosti bylo zcela evidentní, že absence ASP naklonila misku vah mnoha váhajících na stranu jejich absence na této show, pro mě osobně se jednalo o důstojnou náhradu, možná i naopak jsem se na symfonický deathcore v živém podání těšil víc než na technickou rubačku Hermidovy party. Hudba Winds Of Plague v sobě velmi energickým způsobem spojuje hardcore estetiku, deathcore breakdowny a symfonické klávesy jako z nějakého výpravného fantasy filmu.

Byl jsem velmi zvědav, jak toto spojení bude fungovat naživo, a výsledek byl velmi uspokojivý. Prostě tvrdá energická chlapská muzika obohacená o zajímavé klávesové aranže. Všichni včetně charismatické mlátičky Johnnyho Plaguea se výborně bavili a svou dobrou náladu přenášeli o do publika. Pobavilo i, jak si Johnny jednoho subtilního klučinu hodil přes rameno a odzpíval tak část skladby (aneb vyberte si módní doplněk přes rameno - tašku, nebo emo dítě) nebo pěvecké hostování zpěváka Attily či jejich baskytaristy ve skladbě "California", zatímco basák WOP se ujal mikrofonu v partech, které na desce zpívá vokalista Terror Scott Vogel. Energická a překvapivě upřímná show bez hvězdných manýr.

Právě tohoto jsem se předem bál u hlavní hvězdy večera Caliban. Viděl jsem je před tímto večerem už dvakrát (Praha a Vídeň) a pokaždé to bylo před několika stovkami nadšených fanoušků. O jejich namyšlenosti také kolují legendy, takže když jsem si v klubu s nějakými sto dvaceti lidmi dal dvě a dvě dohromady, vyšlo mi jako výsledek rovnice, že Němci prostě musejí show "pro pár lidí" odfláknout a tak, jak byli po celý večer zalezlí v backstagei, ihned po setu se tam vrátí a už ní nevylezou. Jaké bylo mé velmi příjemné překvapení, když se ani jedna z těchto hypotéz nenaplnila. Samotná show a komunikace s lidmi byly příkladné a vřelé a muzikanti nechali fanoušky několikrát vlézt si za nimi na pódium (čehož bylo samozřejmě zneužíváno hned několika dementy, kteří si chtěli užít svých pár sekund slávy). Caliban zahráli průřez svou tvorbou s důrazem na novinkové album "I Am Nemesis", ale největší aplaus stejně sklidily hity "Life Is Too Short" a "I Will Never Let You Down" z nejlepší desky "The Awakening". Zmínit musím i o třídu lepší zvuk, než jaký měly všechny ostatní kapely. Hned po koncertě pak šli mezi fanoušky, fotili se a klábosili s nimi.

Jako by z velkých hvězd koncert na malém pódiu v malém klubu pro pár lidí dokázal vytáhnout onen původní genius loci z dob, kdy začínali. Jako by si uvědomili, proč vlastně s kapelou začali jako vůbec jedni z prvních v Evropě brousit metalcore. Ten těsný kontakt s fanoušky jim prostě festivalová a halová pódia nepřinesou a jejich potěšení bylo hmatatelné. A i na turné asi panuje dobrá parta, protože jim ve dvou skladbách zahostovali i vokalisté Attila a Winds Of Plague. Velmi příjemné překvapení stejně jako v případě výkonů všech ostatních kapel večera. Nezbývá tedy opět než hořekovat nad tristní návštěvností, leností pražského publika a zároveň s tím související nerozvážností pořadatelů cpát do Prahy jen teď v únoru tři až čtyři žánrově velmi podobné akce v rozmezí několika dnů. Možná stojí za to zamyslet se nad tím, tato menší turné nasměrovat do Brna, Ostravy nebo Plzně, kde je lidi určitě ocení víc, protože takové akce tam rozhodně budou pořád vzácností.