"Tohle album je sračka," napsal anonym na diskuzní fórum Buldogu. "Tak to podlož nějakým argumentem," dovolával se svých práv dav. "Tohle album je sračka, tím bylo řečeno vše," zněla striktní odpověď.

Předloňský opus "Chrystus Miasta" leży centralnie w mojej percepcji słuchowej. Sice jsem se mu neodvážil dát desítku, neb se mi zdálo maximální možné ohodnocení pro polské kytarové album poněkud přes čáru i na Bendu, ale dodnes jsem nepřišel na jediný bod, proč mu k udělené devítce bod nepřidat. Škoda, že není v novinářském světě zaběhlý model, kdy by se recenzent k deskám po roce, po dvou vracel a mohl je zpětně ohodnotit jinak. Srovnání obou známek by bylo jistě zajímavé. Desce "Chrystus Miasta" bych zkrátka tu desítku dneska dal a až se budu za rok, za dva vracet k albu "Laudatores Temporis Acti", bude se mi jevit pětka asi jako velice milosrdné ohodnocení toho nic, co nahrávka nabízí.

Na nové album Buldogu vybíral Tomasz Kłaptocz z šestnácti nahraných písní, ve finální podobě výlisku s odstrašujícím obalem se jich objevuje čtrnáct. Dvanáct z toho přebytečně. A nebo se možná ty dvě jediné nadprůměrné - "Z wierszy o państwie I-IV" a pilotní singl "Piosenka O Bośni" - dostaly na album nedopatřením.

Už po úvodním poslechu nezvykle vyklidněné desky "Laudatores Temporis Acti" si nelze nepovšimnout, že jsou niezmierzone możliwości wokalne Kłaptocza całkowicie uśpione. Posluchač(ka) ve spánku słucha, czeka kiedy Tomek warknie, krzyknie, wejdzie na wyższą tonację jak w jakékoliv jiné písni z dávné i nedávné minulosti, místo toho se ovšem dostaví monotónní pleskání penisem přes obličej do nudou zčeřené hladiny zoufalství.

Spójność między muzyką, tekstem i jego interpretacją mi zcela uniká. Předchozí nahrávce byla vytýkána příliš hutná atmosféra a nutkání něco sdělit, předat. Buldog si na nové desce vzal rady polských hudebních kritiků k srdci a ze své tvorby vypreparoval srdce, stvořil tak nicneříkající počin zcela oproštěný od náznaku jakéhokoliv - ať již pozitivně či negativně zabarveného - pocitu. Vznikla nahrávka bez ladu a skladu.

Nedávný odchod lesní víly, rožistky Aly Gadomské, a kytaristy Wojciecha Jabłońského s chemií v kapele jak vidno a slyšeno zamával. "Laudatores Temporis Acti" je albem ukolébavek, jízdou v protisměru se zavázanýma očima, polskou obdobou ruské rulety. Jen schází vodka, pistole i náboj. Více než polovinu stopáže Kłaptocz nezpívá, ale recituje. Při "Do przodu tylko do przodu" dokonce tak mizerně, že máte nezadržitelnou chuť vzít nůž a jeho čepelí podráždit jednotlivé stopy, konečně nějak rozpohybovat ty písně s nelidsky dlouhými názvy. Toužíte z nich vytvořit buldočí dubstep!

Buldog - Pewnej zimy w pewnym mieście robotnicy ostrzegają przechodniów żeby nie przyłączali się do nich

Otázka, proč tak zoufalé desce nedám nižší hodnocení, je nasnadě. Dobře, přiznávám, že tentokráte zůstávám mírný především za zásluhy - vždyť Kłaptoczovu předchozí tvorbu, ať již s Akurat nebo Buldogem, nelze neadorovat, nelze nemilovat. Pokud je Tomek opravdu polským Ježíšem, "Chrystus Miasta" byla poslední večeří Páně, "Laudatores Temporis Acti" je jeho ukřižováním. Další album snad tedy bude nanebevzetím.