25 - 21 | 20 - 16 | 15 - 11 | 10 - 6 | 5 - 1

---

Některé kapely se tak dlouho pohybují v českém pomyslném undergroundu, až se v podstatě rozpadnou a v poločase rozpadu natočí svou nejpřístupnější desku, plnou chytlavých písniček. Mno, moc jich asi není, ale jedna určitě - Swordfishtrombones. Ti to v podstatě zabalili a až rozhodnutí vydavatelství Indies Scope desku "Aftertaste" přesto vydat a následné pochvalné reakce formaci vrátily opět mezi živé. A byla by škoda, kdyby jejich loňská nahrávka byla poslední. Jakkoli kolekce nabízí pouze devět skladeb a má jen něco přes půl hodiny, což se za klad rozhodně nedá považovat, díky produkci Dušana Neuwertha zní současně a zároveň nadčasově, česky a přitom nečesky, obšlehnutě a přitom originálně. A to se cení více, než kdyby album doplnili několikaskladbovým balastem, jenž by "Aftertaste" zbytečně rozmělnil. Atmosféra nahrávky je místy melancholická, místy veselá, místy opět melancholická, takže vám dá pocit, že na světě může být krásně, i když je vám smutno. A nejsem si úplně jistý, jak toho Swordfishtrombones docílili.

Swordfishtrombones - Dandy

---

Zpěvák Michael Kubesa je rozervaný básník. Člověk, z kterého vyzařuje opravdovost podobně, jako špony létají kolem soustružníka. A opravdovost se táhne i celým albem "Kalná". Nahrávka na pomezí písničkářské ryzí výpovědi se silnou bluesovou náladou přináší syrovost a naprostou věrnost dneška. Kubesa jde na dřeň toho, co kolem sebe vidí, co žije. A příjemné a ne úplně obvyklé na tom je, že na jednu stranu umí být otevřeně vulgární a přihroublý jako letitý štamgast z putyky někdy nad ránem, ten, co sedí na svém místě a každý večer za pivo a tlačenku předává s alkoholovým nadhledem své životní zkušenosti a příběhy. Na stranu druhou ale, a to ještě mnohem častěji, umí být i opravdově něžný a lyrický. Nebojí se pustit k sobě posluchače a absolutně se odhalit. Ukázat svou duši a bezezbytku se odzbrojit. A tyto dvě polohy a kontrasty, které sjednocuje právě ta otevřená opravdovost, jsou pro Ladě a jejich album "Kalná" určující. A navíc se v Kubesových písních nezřídka dokážete najít. Své osudy pak můžete žít společně a "Kalná" je k nim nejlepším soundtrackem.

Ladě - Česká

---

Naskočte na kolotoč "Clubu Silencio". Vyberte si svůj oblíbený hudební žánr a pevně se ho držte. Pokud budete mít štěstí, možná vám z něj na konci jízdy něco zbude. První hoře natočili originální a zábavnou desku nabízející crossover ostrý jako břitva s texty barvitými jako dobrodružství Rychlých šípů. Pokud by tedy byli vyznavači punku. Autor textů a zároveň i jejich interpret Milan Urza nejspíše při jejich vzniku zrovna listoval svou nejoblíbenější encyklopedií moderní architektury. Opakující se linie a motivy, na kterých jsou texty vystaveny, totiž vytváří osobitý autorský styl (se vzlety "Proti proudu" a pády "V cizím hrobě"), vysoce čnící nad okolní tuzemskou zástavbou. Také hudební podkres je velmi barvitý. Od čtyř elektronických meziher až po deathmetalovou pěveckou vsuvku se dříve či později dostane na všechno, co máte i nemáte v hudbě rádi. "Club Silencio" je v podstatě čtyřicetiminutovým testem vaší tolerance. Čím později desku zastavíte, tím snášenlivější v hudbě jste.

První hoře - Sny

---

Prago Union se rozhodli české hiphopové scéně nakopat zadek a po skvělém Dezorient Expressu vzápětí vydali CD "V Barvách". Třináct písní, z nichž každá představuje jednu barvu, Katův typický textařský rukopis, hra s posluchači. Nebudeme srovnávat "Barvy" s "Dezorient Expressem", nebudeme srovnávat Prago Union se skupinou XYZ. Prago je totiž kapela s názorem, která nepotřebuje za každou cenu dělat bordel. "V barvách" nemusíte poslouchat s volume doprava, abyste poznali jeho sílu. Vlastně ani nemusíte být fanoušky hip hopu, abyste si desku zamilovali. Kato totiž patří k nejlepším českým textařům už od dob Chaozzu, a i když byl oproti předchozím počinům svázán předem daným tématem, "V barvách" patří k tomu nejlepšímu, co jste v roce 2011 mohli slyšet. A vzkaz haterům? "Všichni chodíme blátem a málokdo se při tom nezašpiní. Nemá cenu házet perly sviním, dokud jsou tací, co když jsou šťastní, tak se cejtěj provinilí. Nechtěj zachránit, chtěj nás tam dole s nimi."

Prago Union - Vybarvená

---

Barevná, hravá, chytlavá; přesně taková není poslední deska Support Lesbiens "Homobot". Co se ovšem Hynku Tomanovi nepodařilo na nahrávce jeho domovské formace, vtiskl - jakoby s naprostou lehkostí a samozřejmostí - debutové sólovce Tonyi Graves "I'm The Only Me". Chemie evidentně zafungovala, vždyť oproti "Homobotovi" působí zpěvaččin debut (až teď přišel ten správný čas, říká) mnohem víc uvolněně a odvázaně. Kdo čekal Monkey Business v sólovém provedení nebo dříve často skloňovaný jazz, musel být překvapen, jak tanečně, místy až diskotékově Tonya zní a jak moc jí tahle poloha sluší. Celá ta rozpustilost se prolíná i s vážnějšími náladami a mezi dominující elektronikou se občas lehce mihnou tóny kytary. To vše v pestrých aranžích, se svěžím a moderním popovým feelingem. Tohle jsou přesně ty švédské stoly, o nichž Tonya tak ráda mluví.

Tonya Graves - 39 Reasons

---