Nikoho by asi nepřekvapilo, kdyby se koncert The Cinematic Orchestra odehrál namísto klubu v divadle. Stejně tak by se nikdo nemohl divit, kdyby se - byť v obvykle roztancovaném Lucerna Music Baru - během koncertu sedělo. Tedy ne, že produkce téhle šestice nedokázala publikum - přinejmenším jejich hlavy - rozhoupat, ba naopak. Jenže zážitek to byl natolik intenzivní, že by se zkrátka lépe vychutnával vsedě.

Ostatně jakási slavnostní (či lépe řečeno dychtivá) atmosféra byla ve vzduchu cítit už během vystoupení předskakujícího Greye Reverenda. To ve chvíli, kdy se několik přítomných vyčítavým "pššššt" snažilo utišit bavící se hloučky u barů. Vcelku nepochopitelně a samozřejmě zbytečně; snad v očekávání, že sympatický písničkář naplní oslavné ódy, jež jej před koncertem předcházely. A naplnil? Ani moc ne. Sympatický a milý, přesto jeden z tisíce kluků ze španělkou.

To The Cinematic Orchestra vyplnili všechna očekávání do puntíku. Tihle pánové se hudbou opravdu baví a co víc, oni hudbu skutečně cítí. Vždyť jejich pražské představení se spíš než řadovému koncertu podobalo spontánnímu jamu. Početná sestava zahrnující kromě leadera Jasona Swinscoea (rozhovor s ním najdete zde) ještě bubeníka, kytaristu, akustického kytaristu (znovu Grey Reverend), baskytaristu, pianistu, saxofonistu a vokalistku, nepřijela do Prahy jen tak přehrát skladby ze svých studiových desek. Naopak - proplétali se podařenými improvizacemi a mnohé z instrumentálních vyhrávek se blížily exhibicím. Některé skladby (třeba hned první "Burn Out") se tak roztáhly na patnáct a více minut. Troufám si tvrdit, že v době pevných setlistů a jasných dramaturgií je každý koncert TCO odlišný a neopakovatelný.

Co je ovšem na The Cinematic Orchestra úplně nejzábavnější, je jejich žánrová neidentifikovatelnost. Způsob, jakým dokáží na deskách skloubit acid-jazz, downtempo, soul, klidně i hip hop a další styly v jeden fungující celek, je jedinečný, stejně jako neformální lehkost a suverenita, jimiž tenhle mix prezentují naživo. Kapitolou samou pro sebe byl v Praze bubeník Luke. Umění s velkým U, menší kompliment jeho předvedená hra nesnese.

Odměnou nejen jemu pak byla výborná atmosféra, která v příjemně vyprodaném (tedy ne přeprodaném) klubu panovala. Potlesky mezi skladbami dosahovaly takové inenzity a délky, že tohle - bez nadsázky - Lucerna Music Bar sotva pamatuje. Aplaus zcela zasloužený. I kdyby byl koncert na sezení, na konci by se stejně tleskalo ve stoje.