Ten příběh je stále stejný. Stejně zbytečný a nudný. Začne soutěž, oni se zčistajasna objeví a zajímají všechny. Producentský tým, ječící -teens v hale, diváky mastící SMSky, média, prostě všechny. Soutěž skončí, uplynou měsíc dva a nezajímají nikoho. Ani diváky, ani média, ani -teens a producentský tým už vůbec ne. Kdo by taky ztrácel čas rozvíjením něčího talentu, když za oknem už se pomalu šikují nové zdroje rychlého zisku, že? Zkrátka tu není nikdo, kdo by chtěl s mladými objevy pracovat na úrovni, takže těm nezbude, než objíždět obchoďáky nebo zkoušet štěstí v béčkových muzikálech. A mezitím, další kolo mrhání energií a talentem začíná nanovo.

Výjimky naštěstí existují. Další talentovanou hvězdičkou (z poslední době zmiňme třeba Debbi), nespadající do oblíbené kategorie oslíčku, otřes se, je Alžběta. Přestože měla před maturitou, okamžitě po vypadnutí ze soutěže obepsala svoje vyučující, škole dala na čas sbohem a pustila se do práce na svojí debutovce. Po večerech psala texty a koncem loňského roku se veškeré úsilí zhmotnilo do nahrávky "To cítím".

Jak musicserveru prozradila v rozhovoru, její hudební vkus nezná hranic. Baví ji blues, stejně tak reggae nebo metal. Až do tak krajních poloh sice její deska nezabíhá, přesto je znát, že zatím pořádně neví, kam se sebou. Není ovšem podstatné, jestli rozpustile pohopsává v titulní "Andělskej flám" (mimochodem, text pochází z pera Xindla X - co má ten chlap pořád s těmi anděly?), v pop-rockovce "Sotva dýchám" leze do zelí Anetě Langerové, nebo se pohupuje na soulových obláčcích z cigaretového kouře a la Adele - každá z poloh má svůj půvab. Tím spíš, že na rozdíl od některých hlasově plochých a celkově jednotvárných kolegyň (Bára Zemanová, Gabriela Gunčíková a další) má její výraz spoustu příjemných barev. Bližší srovnání? Možná Gába Al Dhabba. Ta z druhé série, pamatujete?

Nutno zmínit, že přesně polovinu alba vyplňují převzaté věci, mimo jiné Bob Dylan nebo Paloma Faith. Objektivně to sice není příliš dobře, ale kromě notoricky známé "Cry Baby" naštěstí nejde o nijak nápadné skladby. Z celé desky bych pak vyzdvihl pomalejší kousek "Kousek od nebe" a zejména závěrečnou "To cítím". Když se v ní Alžběta opře do refrénu, nemáte nejmenší pochybnosti, že to - ať je "to" cokoliv, opravdu cítí.

Alžběta sice není zrovna cool interpret a bezesporu to bude mít těžké, navíc v konkurenci polonahých a na základní smysly útočících kolegyň. Právě její obyčejnost a přirozenost by ale mohla být její výhodou na cestě k fanouškům.