I když podniknete pokus nahlížet na novinku košické stálice bez předsudků, půjde to těžko vzhledem k originálnímu bookletu i názvu alba. A až zapnete přehrávač a ozve se otravné láskyplné "o-ou" a následovat bude typicky prázdná zamilovaná utahaná skladba "Dotyky", bude to ještě těžší. Nebýt hostů jako Lucie Bílé v písni "Ženušky", nepoznáte mezi písněmi na první ani na desátý poslech žádný rozdíl.

Když jsem před lety slyšel "Počkám si na zázrak", zněli No Name zajímavě. V průběhu let pak zapadli do bahna kapel s jedním nebo dvěma rádiovými hity na jednu desku a prázdnou vatou kolem. A nic se nemění ani teď - Timkovo recitování, cajdáky znějící jeden jako druhý, občas nějaký tklivý saxofon nebo klávesy, sázka na primitivní skladby pro první poslech a texty o všudypřítomné lásce. Přeju si. Chci být lepší. Jsi mým světlem ve tmě. Má krásná ženo. Lepší texty by napsal kdejaký student, kdyby měl tak málo sebeúcty, aby psal vypočítané kýče.

Na "Novém albu" tentokrát ale chybí i nějaký výrazný hit. Jako by se chytlavost a úlisnost refrénů, které se plíží do éteru rádií a nakonec i do uší posluchačů za každou cenu, rozmělnila, a tak, když se objeví aspoň náznak zajímavé melodie jako ve skladbě Sl'uby, zabije jí další stejně znějící pokračování, další příšerná procítěná pasáž. Všechno je předvídatelné, stále stejné. A ať si hrají a zpívají ještě procítěněji, ani na sekundu jim neuvěříte.

No Name rozhodně nejsou špatní muzikanti. Vždyť nejzábavnější věcí z celé placky je závěrečná "Homo instrumentalis". Jejich nová deska je ale instantní polévkou, která chutná jen těm, kteří už přivykli nekvalitním náhražkám z polského dovozu. Je jako reprezentační dres otřesnosti toho, co se dnes u nás poslouchá. Jenže No Name to může být úplně ukradené. Jejich posluchači na ně nedají dopustit, i teď budou spokojení a zaplní velké haly i festivalové areály. Maminky si doma popláčou a na zábavách se dál bude ploužit na hity, které nikdy nezestárnou.