Atlantští dřevorubci Mastodon jsou jedinečným úkazem metalové scény posledních let a jejich nejnovější nahrávka "The Hunter" tento fakt jenom stvrzuje. Kapela, která začala jako syrová a neurvalá metalová mlátička se sludgeovými vlivy, na dalších albech přidávala na košatosti aranží i melodičnosti svých skladeb, aniž by přitom jakkoliv zatratila svůj bahenní undergroundový původ a špinavý stonermetalový zvuk. Tato evoluce byla završena předchozím opusem "Crack The Skye", který představil koncepční textový příběh a dlouhé epické kusy místo klasického písňového formátu, stejně tak jako široké psychedelické koláže a nálady odkazující na art rock 70. let. Kdo by to byl do těch vousatých neandrtálců tehdy řekl.

Po tomto veledíle se logicky nabízela otázka kudy dál a v tomhle ohledu se o nich ne nadarmo tvrdí, že svým unikátním zvukem a jedinečným spojením tvrdého metalu a silných melodií jsou takovou Metallikou první dekády své existence pro současnou dobu. Tento příměr se dá přitom použít i na konkrétní desky tak, jak vyšly za sebou. Syrový a neučesaný, avšak budoucí možnosti jen lehce naznačující debut, druhá deska představující rukopis v plné síle a zároveň i s nejlepšími skladbami, třetí deska přirozeně pokračující ve stejně kvalitně položených kolejích, čtvrtá deska jakožto vrchol kapelní progresivity a uměleckých ambicí. A pátá nahrávka? Přesně tak, Mastodon si stejně jako tehdy Metallica řekli, že natočí prostě písničkovou desku. A stejně jako Hetfieldovcům se jim to náramně povedlo, aniž by přitom sklouzli k lacinosti.

"The Hunter" je zkrátka přesný opak minulého počinu. Je to kolekce krátkých, ale setsakramentsky dobře napsaných nepodbízivých písniček bez nějaké společné textové linie. Pojďme se podívat na ty nejlepší z nich. Úvodní "Black Tongue" je našlapaná a pořádně heavy hitovka, upomínající na jejich nejlepší album "Leviathan" a konkrétně pak na tehdejší drtící singl "Blood And Tunder". První videoklip "Curl Of The Burl" představuje pro změnu netypicky melodickou pecku s halucinogenním nádechem, která vyvolává ducha původních Black Sabbath a hlavně v refrénu je ten Ozzy Osbourne opravdu nepřeslechnutelný. Mimochodem, když jsme u těch zpěvů, všichni tři zpívající muzikanti udělali se svými vokály velké pokroky, což jde to slyšet na první poslech. Minimálně na této desce, otázka samozřejmě zní, jak se s tím popasují naživo, kde jim to dřív občas hodně ujíždělo.

Zasněná balada navazující na stratosfericko-pinkfloydovskou atmosféru předchozího alba "Crack The Skye", taková je titulní věc desky. Naproti tomu "Thickening" svou ležérní elegancí, kytarami i zpěvy evokuje stonerrockovou stylovost Queens Of The Stone Age. Ze zbytku jinak chytlavých svižnějších skladeb vybočuje ještě takřka muzikálová "Creature Lives" začínající smíchem, který se pak překlene v epickou monumentální hymnu se sborovými zpěvy, připomínající nějaké heavymetalové warriors opusy, ovšem bez všech těch draků, bitev a obecných klišé. Závěrečná nádherná suita "The Sparrow", plná náladotvorných kytar a psychedelických vokálů, album skvěle uzavírá.

Výtku sice mám k možná až příliš dlouhé stopáži. Ta by v případě nekoncepčního souboru samostatných skladeb tohoto typu nejspíš neměla výrazněji přesahovat optimální třičtvrtěhodinku a zkrácení o takové dvě skladby by rozhodně bylo ku prospěchu věci, přesto zde máme opět úplně jinou a opět výbornou desku těchto svérázných Američanů. Dokonce bych ji v jejich diskografii přiřadil po průlomovém "Leviathanu" a epickém "Crack The Skye" bronzovou příčku. Je opravdu neuvěřitelné, že ať se tahle čtverka vydá progresivnějším nebo naopak přímočařejším směrem, vždy je výsledek nadmíru povedený. A stejně jako po minulé desce je velmi těžké odhadnout, do jakých hudebních teritorií se Mastodon podívají příště. Jsou prostě nevypočitatelní a předem neprokouknutelní, a tak to má být. Bravo!