Vzhledem ke smutné nedělní události nemohl večer začít jinak než vystoupením ředitele Divadla Archa, který spolu s publikem uctil památku Václava Havla minutou ticha. Na bývalého prezidenta však nezapomněla ani samotná Lenka Dusilová. V průběhu svého setu mu totiž věnovala duet s písničkářem Justinem Lavashem, jenž jí zároveň i předskakoval. Tento vlasatý vousáč naservíroval plně obsazenému sálu čtyři velice komorní skladby, které přesně zapadly do klidného kontextu večera. Jeho sytý hlas gradoval v těch správných momentech a ke své akustické kytaře jakoby přirostl. Justinovo brnkání si dokážu představit i v omamném prostředí vinárny, kde slastně popíjíte bílé a se zvyšujícím se počtem skleniček si začínáte všímat, jak ten člověk vlastně krásně hraje.

Žádné zbytečné čekání - konečně! Lenka Dusilová nastoupila se svým ansámblem hned poté, co v zákulisí zmizela poslední Justinova kudrlina. Žádné pompézní kulisy ani jiné efekty. Lenka vsadila na jednoduchost, takže pódiu kralovalo akorát sedm hudebních nástrojů. Dominantně působila zejména harfa, statná basa a klavír. Dusilová se v nenápadném černém oblečku usadila na židli a bez jediného slova spustila se svou kapelou první píseň. A už po ní mohlo být všem v divadle jasné, že tohle nebude obyčejné vystoupení. "Baromantika" evidentně taky není obyčejné album. Svou originalitou může soupeřit například s repertoárem Vladivojny La Chia.

Už je tomu opravdu dávno, co Dusilová zpívala v Puse po boku Davida Kollera. S každou další vlastní plackou si postupně budovala vlastní nedotknutelný styl. A každým rokem také její hudba sahá do vyšších a vyšších dimenzí. Jsou to ale právě ony nejnovější kousky z "Baromantiky", které jednoznačně vévodí její dosavadní tvorbě. Troufám si ale říci, že nahrávka nebude znít z jakékoliv hi-fi soupravy natolik úchvatně jako naživo v pražském divadle. Do křehkých linek se tu a tam vkrádal agresivní buben, výkřik či lehký elektronický podkres. Zvuk klavíru, za nímž seděla Beata Hlavenková, se zase vracel ze zvuků bouřícího moře do vln poklidného rybníčku a to vše skvěle podtrhovala temná basová kytara. Diváci nedokázali skrýt svůj obdiv, a kdyby už bývali neseděli, určitě by si úžasem kecli na zadek. Takovou silnou atmosféru z CD nosiče zkrátka nenasajete.

Také stojí za to vidět autorku těchto skladeb naživo. Ten večer působila hodně nesměle, jako by jí komunikace s publikem působila nefalšovaná muka, což ale ve finále vyznělo nesmírně sympaticky ne-li přímo roztomile. Jakmile se však Lenka ponořila do strun své kytary, změnila se před očima všech v uhrančivou a sebevědomou osobu. Někdo se kdysi v jedné z místních diskuzí vyjádřil, že Lenka Dusilová není vůbec dobrá zpěvačka. Měl pravdu. Ona je totiž vynikající zpěvačka! Ve výškách si byla sama sebou naprosto jistá a s hlasem si pohrávala lehce jako malé dítě s hračkou. Půl večera strávila Dusilka na kolenou, aby mohla ovládat syntetizátory. Jak se zdálo, občas s nimi měla problémy. "Mně přijde, že jsem snad zvučila v úplně jiném sále," kroutila hlavou, zatímco se hrabala v kabelech.

Křest se nesl v zaběhnutých kolejích. "Baromantiku" zkropilo na přeplněném pódiu tradičně šampaňské a celá crew okolo desky si slavnostně připila. Celý večer se náramně hodil k pochmurné atmosféře končícího víkendu. "Úplná fantazie!" vydechl po rozsvícení sálu místní fanoušek. Co na tom, že byla basa (ne ta kytarová) lehce přeboosterovaná a několik lidí muselo stát. Lenka Dusilová odehrála jedním slovem dokonalý koncert. Budoucí "hvězdy", učte se, prosím, od ní!

Pozn.: Fotografie pocházejí z loňského koncertu v Divadle Archa.