David Deyl není hvězdička na jedno použití. Šestadvacetiletý zpěvák pocházející z hudební rodiny hraje od tří let na klavír a od roku 2004, kdy se seznámil s producentem Danem Hádlem a následně předskakoval na pražském koncertě Black Milk, toho stihl dost proto, aby se konečně stal hvězdou. V roce 2009 vydal debutové album "Hlavolam", zpíval s Karlem Gottem i Helenou Vondráčkovou, předskakoval Jamesi Bluntovi nebo Suzanne Vega a získal několik hudebních cen u nás (Óčko, Český rozhlas,..) i v zahraničí (letošní stříbrná pozice na mezinárodním festivalu Slavjanskij bazar v běloruském Vitebsku). Tohoto zpěváka nemůžete zařadit k Standovi Dolinkovi a dalším exotům z talentových soutěží typu SuperStar, ale spíše někde mezi Tomáše Kluse a Marka Ztraceného.

Když vyšel debut "Hlavolam", byl to šok. Nečekaně kvalitní česká poprocková nahrávka sice sklidila úspěch, ale nebyl ani zdaleka takový, jaký by si David zasloužil. Po všech těch sebevykrádajících se Chinaski se najednou objevil opravdový talent. Důrazná melodika, drive, smysluplné a srozumitelné texty byly signifikantními pro výtečný debut. A ačkoliv byla cílová skupina náctiletá děvčata, ani jako muž jste se po poslechu alba nemusel cítit trapně. Písně jako "Teď hned" nebo "Hry o nás" ani dnes neztrácejí punc hitovosti, a pokud vás tvorba rodáka z Ústí nad Labem, následně žijícím v nedalekém Chlumci, dosud míjela a žánru holdujete, doporučuji doplnit si sbírku cédéček.

Druhé studiové album vyšlo dva a půl roku po debutu a změn je více než dost. Zatímco první album bylo kytarovější a tvrdší, tentokrát až překvapivě kvalitní produkce Marcuse Trana, Dana Hádla, Pavola Hubináka i zpěváka samotného směřuje k houpavějším beatům připomínajícím tvorbu OneRepublic, kteří patří mezi Deylovy idoly. Osobně bych raději Davida slýchával v kytarovější formě, aktuální kabát mu však sluší. Produkce je na české poměry na výborné úrovni, album zní plně, barvitě, aranže jsou zajímavé a motivy se neopakují. Jediným přešlapem zůstává trendům poplatná taneční píseň "Přímý zásah". Tudy ne, prosím.

Co však sráží desku dolů, jsou texty. Své pero na papír přiložili například Jana Rolincová, Magdalena Drsová, Xindl X nebo Jugi z UDG a výsledek zní jako skladby vytažené z desek domácí kapely posledního jmenovaného. Od nesmyslných frází jako "tiché ticho" a "kráska v culíku" až po celé verše "...hledám tě v slovníku, jsi víla něžně něžná, možná tě najde Seznam..". Skutečně? Jak je možné, že právě texty, které patřily mezi hlavní přednosti "Hlavolamu", "Zásah" potápí? Co se stalo? V bookletu David píše, že texty "jsou napsaný přesně tak, jak to cítím a hlavně se i dobře zpívají :-)". Aha... no, tak dobře.

Ke skladbám, které se povedly, patří zcela jistě "Nic nevzdávám" s Aňou Geislerovou, "Scházíš" a "Nikdy víc", kde obvykle nezdravě sebestředný Marpo předvádí svou talentovanější stránku a předkládá text, za který by se nemusel stydět ani mistr Kato. Jednoznačně nejsilnější moment a směr, kterým se vydat dál. Abychom si rozuměli - vydat se nikoliv k hip hopu, ale ke skladbám s názorem.

Shrneme-li to - debut by si u mě zpětně zasloužil naleštěnou osmičku, "Zásah" tentokrát pomyslnou laťku jen podlezl. Navzdory zmíněným nedostatkům, které se snad do budoucna podaří odstranit, můžeme hovořit o nadprůměrném albu, jehož interpret si zaslouží větší pozornosti, než se mu aktuálně dostává. Toto sice není žádná zlomová deska, která mění dějiny, ale bavíme se tady o dobře odvedené práci na, v rámci žánru, kvalitní desce. Deylova hvězda bude zářit dál. Definitivně.