Ač se to u dam nesluší, přece jen si dovolím připomenout, že Marie Rottrová před necelým měsícem oslavila své sedmdesátiny. Není tedy divu, že se už pomalu chystá do zaslouženého důchodu. Druhým dechem je ale třeba dodat, že má na pódiu stále co nabídnout, a věřte, že takovýto věk byste jí zcela jistě nehádali. A že má stále dost příznivců, potvrdily i vyprodané sportovní haly po celé České a Slovenské republice. Pokud byste ovšem čekali, že publikum bude složené převážně z lidí staršího věku, jste na omylu. Minimálně to pražské mělo rovnoměrné zastoupení všech věkových kategorií od dvaceti let výše. Těch několik dětí, které byly možná pod pohrůžkou násilí na koncert přitaženy, nelze počítat. Pravda, všechny koncerty byly na sezení, ale nemyslím si, že by to celkový výsledek jakkoli sráželo.

Vystoupení odstartovala soulovým medley kapela Flamingo, která Marii Rottrovou doprovází již dlouhá léta, bez hlavní aktérky. Ta přišla na scénu až po tomto úvodu, kdy se uvedla "Skořápkami ořechů", a následně kladla jeden hit za druhým. První dva songy byly možná trošku opatrnější, nicméně ve chvíli, kdy spustila "Měli jsme se potkat dřív" ve trochu rockovějším ladění, než jak song známe z desek, koncert se rozjel na plné obrátky. Místy dokonce až tak, že jsem zavzpomínal na poslední show Tiny Turner v Praze. Oba koncerty spojoval zhruba stejný věk zpěvaček a jejich nasazení. Rocková babička byla sice o něco živelnější, ale i Marii Rottrové rockovější podoba několika písniček výborně seděla. Zatímco Tina Turner si dala v půli koncertu půl hodinky pauzu, paní Marie řešila odpočinek jinak - pozvala si na koncert několik hostů.

Tím prvním byla mladá zpěvačka Patricie, která zazpívala velmi povedenou "Nahou". Druhým byl autor řady písní Rottrové Jaroslav Wykrent. Vsedě odehrál hned tři své písničky a navíc humorem sobě vlastním bavil diváky. Když se následně loučil, dostalo se mu potlesku vestoje od celé Tesla Arény. Podobnou reakci si vysloužil i Petr Spálený, který mě osobně nikdy moc nebral, nicméně věci jako "Kdybych já byl kovářem" nebo "Plakalo bejby" rozproudily obecenstvo natolik, že jsem byl s tímto postojem v hale zřejmě sám.

Posledními hosty byli Neřež. I když hosty - spíš druhou doprovodnou kapelou. Sami odehráli pouze jednu písničku a pak už se k nim přidala i Marie Rottrová a společně rozehráli zřejmě tu nejlepší část koncertu. Postupně zařadili "Stopy" z posledního alba, skvělou písničku "Žaluzie", kterou paní Marii věnovala Zuzana Navarová, energický "Prstýnek" a celý tento set vyústil v naprosto fantastickou vzpomínku právě na Zuzanu Navarovou s jejím hitem "Já s tebou žít nebudu". Ani po tom Vít Sázavský a spol. z pódia neodešli, ale promíchali se s Flamingem a dohromady dotáhli koncert až do finále.

Když už loučení, tak pořádné - přesně tomuto heslu odpovídala celková produkce koncertu, za niž by se nemusela stydět jakákoli světová hvězda. Pódium beze zbytku zabralo šířku ledové plochy a rozhodně to nebylo samoúčelné - Neřež dohromady s Flamingem se na něm jen těžko skládali. Taková stage už ale potřebuje i určité vizuální ztvárnění. O to se postaral naprosto špičkový light design podpořený projekcí na světelné rohoži za pódiem. Několik pyrotechnických efektů či ohnivý rám v písničce "Řeka lásky" pak spíš dokreslovaly fakt, že se Marie Rottrová loučí ve velkém stylu.

Koncert měl neskutečný spád, a tak když se poprvé Lady Soul rozloučila s diváky, jen těžko se člověk smiřoval s faktem, že jsou pryč bezmála dvě hodiny výborné muziky a ještě lepšího zpěvu. Marie Rottrová celý koncert odzpívala bez sebemenšího zaváhání, stejně jak ji známe celou dobu její kariéry - s nadhledem, grácií a duší, kterou písničkám dokáže vtisknout. Loučila se nakonec ještě dvakrát - dvakrát si ji publikum vyžádalo zpět a jak jinak než potleskem vestoje. Po "Markétce", "Kůň bílý" a "Lásko voníš deštěm" už se pražská koncertní anabáze definitivně uzavřela. Turné bude pokračovat ještě příští týden náhradním koncertem ve zlínské Novestě.

Říká se, že největším uměním umělce je odejít v tu pravou chvíli, a kdybych měl soudit pouze podle čtvrtečního koncertu, pak si nejsem zcela jistý, zda Marie Rottrová právě tímto uměním oplývá. Pražské vystoupení zcela jasně podalo důkaz, že její odchod je předčasný. Hudební kvalitu její písničky mají stále, sama zpěvačka má energie na rozdávání, a kdyby o ni neměli zájem fanoušci, těžko dvakrát vyprodá Tesla Arénu. Klidně bych si dokázal představit ještě několik koncertů, byť třeba v komornější atmosféře, jak to dělala ještě donedávna Hana Hegerová. Přesto je potřeba plně respektovat její rozhodnutí, a tak asi nezbývá než poděkovat za těch několik desítek let koncertů. Za skvělou hudbu zatím neděkuju, protože pevně věřím, že té se ještě Lady Soul definitivně nevzdala.

P. S.: Fotky požité v článku nepocházejí z popisovaného vystoupení, ale z vánočního koncertu z roku 2006.