Ne že bych chtěl dělat agitku Rock For People, ale úžasná atmosféra v klubu byla z velké části zásluha právě tohoto festivalu. To jeho organizátoři The Wombats v létě poprvé přivezli do Česka, aby nám mohli na na vlastní oči ukázat, že se o nich nemluví jen tak náhodou. A povedlo se. Původní fanoušci pak mohli před ostatními machrovat, jakože: "My jsme vám to říkali," a ti, kdo tenkrát šli během jejich setu náhodou kolem (stejně jako autor tohoto textu), si doma hned po vystřízlivění, odrbání špíny a dvoudenním spánku sehnali jejich "A Guide To Love, Loss & Desperation" a "This Modern Glitch" a velmi rychle se přidali mezi vačnatco-milce.

A právě fanoušky by jim mohla každá druhá kapela závidět. Nejprve girls and boys and girls and boys za ty svoje marsupials vytáhli na dřevo šest stovek (na místě ještě o kilo víc), což je, upřímně řečeno, za kapelu jejich formátu přece jenom dost. A že nakonec lidí nepřišlo vůbec málo - přesněji řečeno až k lékárně ve Vodičkové. Když se pak celý ten had nasoukal z chodníku a pasáže do Lucerna Music Baru a norští Team Me přenechali pódium technikům a technici úderem desáté The Wombats, vítal trojici les rukou zcela plného klubu. A nejen to, hned v úvodní "My Perfect Disease" se fanoušci sami od sebe nadšeně roztleskali a sborově rozezpívali. To jim mimochodem vydrželo až do konce. No vážně, fanoušky by The Wombats mohla každá druhá kapela závidět.

A nejen fanoušky. Nevím, kam na to chodí (aha, Liverpool, už vím...), ale těžko byste v jejich setu našli písničku bez vydařené melodické linky. Všechny ty kousky jako "Jump Into The Fog", "1996", "Techno Fan" nebo "Tokyo" spojuje s The Beatles právě ona jednoduše vystavěná melodičnost. Stejně tak dvojhlasy a nejrůznější variace lalala a nanana vám slavné Liverpoolčany okamžitě připomenou. A co je důležité, tihle tři jsou u svého muzicírování zcela přirození. Vlastně byste je mohli potkat před kolejí, jak pokuřují u automatu na kafe a debatujou svoji výstavní bri-ish english o včerejším mejdanu na čtvrtém patře. Možná je právě tahle civilnost důvodem, proč po nich fanynky (přinejmenším ty v prvních řadách) šílely. A to přesto, že nejsou zrovna krasavci.

Jakkoliv je druhá a zatím poslední deska "This Modern Glitch" o poznání elektroničtější než debut, během půldruhé hodiny trvajícího setu se rozdíly mezi písněmi smazaly. Více než elektronické linky byly slyšet kytary - občas řízněji (úderka a la Manic Street Preachers "Moving To New York"), jindy zase více popově či tanečně. Ano, samozřejmě se tancovalo. S The Wombats i s Joy Division, víc než dost.

Ba jo, přece jenom měl tenhle fajn mejdan stinnou stránku. "Tak co, skočí ten basák mezi fanoušky?" Po celou show vypadal, že by moc rád. Několikrát si radostně poposkočil a odhodlaně se rozběhl na kraj pódia. V poslední chvíli si svůj úmysl jakoby rozmyslel a dohopsal zase zpátky na svoje místo. Kilojoulů nadprodukce, ale Iggyho Popa nakonec nenapodobil. Měl jsi do toho jít, Torde, kvůli tobě jsem prohrál sázku!