"Nechcete lístek? Za čtyři stovky!" vykřikují zababušené máničky při cestě na stadion, kde se letošní ročník Zimních Masters Of Rock konal. A diví se jim snad jen fanoušci Gamma Ray nebo Amon Amarth. Jen tyto dvě formace totiž zůstaly z původního programu, který v průběhu posledních pár měsíců doznal drastických změn. Ale aspoň tito fandové mohou být spokojeni. Obě formace mají skvěle našlápnuto a na pódiu válí přímo parádně.

Hlavní hvězdy, statní vikingové z Amon Amarth, nastupují na scénu s hromadou mlhy, mizernými světly, ale se svižnou "War Of Gods". Kapela, která si během poměrně krátké chvilky dokázala vybudovat v Česku velkou fanouškovskou základu, sází jeden hit za druhým. Při páté "The Pursuit Of Vikings" už všichni šílí. Set nemá jediné chybičky, snad jen že strašně rychle utíká... Netrvá dlouho a závěrečné přídavky "Twillight Of The Thunder God" a "Guardians Of Asgaard" se nesou zakouřeným stadionem. Ovšem ten zážitek hravě skryje veškeré nedostatky - i to, že na muzikanty není v baldachýnu technické mlhy vůbec vidět.

Ta se naštěstí do začátku vystoupení Gamma Ray rozplynula a další jízda může začít. Startuje se s "Anywhere In The Gallaxy" a je nad slunce jasné, že Kai Hansen & spol. předvedou metalovému publiku jednu z nejlepších show. Muzikanti posluchače totiž vůbec nešetří. Naopak, udělují jim lekce jako "Fight" nebo svou titulní "Gamma Ray". Vedle povedených songů čekají všichni s napětím na onen akustický set, který Jiří Daron z pořádající agentury Pragokoncert sliboval v nedávném rozhovoru pro rádio Rockmax. Zřejmě to měla být jediná unplugged "A While In Dreamland".

Stejně netrpělivě fans vyhlížejí i Michaela Kiskeho, někdejšího lídra Helloween a nyní hrdého frontmana Unisonic, který se ke Gamma Ray měl unikátně a neopakovatelně připojit. A to bylo skutečně překvapení. Michael byl skoro k nepoznání. Od loňského setu na letním Masters Of Rock nabral skvělou formu a charisma. Scéna mu patří už při společné "Time To Break Free", po které si ho fanoušci rádi vychutnávají v mistrně odvedené "Future World" nebo "I Want Out".

Škoda jen že tato bombastická vystoupení byla záležitostí jen večerní části programu. Kvůli tomu, že z původních devíti domluvených kapel odřeklo sedm, vystoupily odpoledne (až na jednu výjimku) žánrově docela podobné formace z ranku death / thrash / black metalu. Prostě polívka jen pro silné žaludky. Ať už se na scéně natřásají dubajští Nervecell, nebo Hackneyed a Coroner, hroziči v prvních řadách paří pořád stejně a na to samé.

Samozřejmě fajnšmekři rozdíl poznají a právem vyzdvihují Morbid Angel. Ti méně znalí zaregistrují až příchod hardrockových Kingdom Come. Jenže ani jejich set není nejlepší. "Špatný zvuk, mizerný projev, nudná muzika, která mě zaručeně uspala...," to vše se dovíte na hudebních fórech. Sama nemůžu jinak než souhlasit a vyzdvihnout mladou kapelu Blowsight. Jejich set mě z poobědního programu nejvíc baví a nenudí. Bohužel návštěvníci v prvních řadách je bez milosti ignorují. Paradoxně si zapaří až při coveru "Poker Face" od Lady Gaga.

No a jsou to právě návštěvníci, ta metalová menšina, které budu věnovat tento závěrečný odstavec. Za posledních sedm let, co na podobné akce chodím, musím uznat, že se publikum stává čím dál opilejším, agresivnějším a neomalenějším. Dala jsem si tu práci a několikrát během dne obešla celý stadion. O spící máničky, společensky znavené pivem za třicet káčé, nebyla nouze už v odpoledních hodinách a v podvečer se spalo už i na tribunách. Že někteří chytráci házeli nedopité kelímky do kotle, na to si asi musíme zvyknout. Ale že vám za krkem skončí tři piva právě na tribuně, to je už trochu moc. Těžko říct, co přimělo fanoušky těšit se alkoholem a ne muzikou...