O desce "Letíme na Wenuši" jste toho mohli číst docela dost o tom, jak málo toho o ní můžete číst. Například. Po letech zdánlivého ticha následovaného odchodem "té druhé výrazné postavy Wanastowek" P.B.Ch. vydává "staronová" sestava, čítající tentokrát čtyři členy, své sedmé studiové album bez velkého vydavatelství v zádech. I to se možná podepsalo na slabší propagaci. Nicméně, důležité pro fanoušky je to, že album nakonec vyšlo a že by se jim mělo líbit. Nebo nemělo? Honza Průša v recenzi neskrýval rozpaky. Podle něj nahrávce chybějí především nosné silné písně typu "Sbírka zvadlejch růží", "Andělé" nebo "Kouzlo". "Paradoxem ale je, že největší personální změna ve skupině vedla k nejmenší změně v jejich tvorbě. Aneb každá deska Vjecý je jiná, jen 'Wenuši' chybí její vlastní duše," napsal a albu udělil pět z deseti. V následné makrorecenzi ovšem tentokrát panuje vzácná shoda - Wanastowi Vjecy nedoporučují čtyři z pěti hudebních publicistů. Dvaapadesát procent.

---

Honza Balušek - Snad vydechnutí před nadechnutím (6/10)
Vztah ke kapele: Už od debutu jsem skalní fanoušek, vždyť mám doma dokonce i "Divnoalbum" a "Divnoknížku".

"Letíme na Wenuši" rozhodně není špatná deska. Jen je krátká, je tam pár nudných písniček, je moc jednoduše rokenrolová, taková, kterou si párkrát poslechnete a vrátíte ji zpátky do poličky. Pár pecek z ní určitě bude dobře fungovat na koncertech, některé by vydržely i neustálé omílání v rádiovém éteru (hlavně "Krew a stopy čarodějných bylin" a "Veronika"). Ale osobně mi dost vadí ten návrat ke kořenům. Tam se podle mě Wanastowky vrátily už na "Andělech" a teď se měly v nové sestavě spíše obrátit do budoucnosti. Takhle ze všech deseti skladeb a všeho okolo (obal, to proklaté W odkazující na debut snad nejvíc...) kape jen nostalgie a snaha o návrat tam, kam už čtyřicátníci nemohou, místo toho, aby těm mladejm ukázali, zač je toho loket. Jako fanda se těším na turné a beru desku jako vydechnutí s načerpáním nových sil před nadechnutím, které pro mě bude představovat moderní proaranžované album plné silných písní. Btw. - největší trapnost je pro mě cover "Ca plane pour moi", u něhož jsem až v půlce pochopil, že Kodym nezpívá česky...

Miroslav Böhm - Deset zapomenutelných pro nostalgiky (5/10)
Vztah ke kapele: V době, kdy jsem dospíval, nikdo lepší u nás nezpíval...

Kruh se uzawřel. Kodym již neúnavně nepřikládá další a další netradiční nástroje a zvuky pod svou zapálenou hudební geekovost, se kterou byl v Lucii neúnavným solitérem, Wanastovky hrají poctivý český bigbít (pro dnešní generaci mladých to už je oficiálně sprosté slovo, ne?) a zvukově má jejich Wenuše nejblíže asi k nandávacímu debutu. Kodymovy za vlasy přitažené, ale pořád ještě relativně vtipné texty (až na výjimky typu: "Buchty třeste se / železnej muž běhá po lese / žere štrúdl z konopí / když je plnej sémě, tak ho vyklopí...") jsou stále brutální devizou, ale krom apetitu experimentovat jako by ztratil i hitový potenciál - na albu totiž zoufale chybí písnička, která by zapadla do koncertního setlistu, a přitom by v něm... nezapadla. Wanastovky tak na Wenuši servírují desítku zcela zapomenutelných písniček pro nostalgiky. A v tom spočívá můj hlavní problém s touhle deskou - je pro čerstvé třicátníky, kteří se v pětadvaceti rozhodli přestat sledovat aktuální scénu a už jen nostalgicky vzpomínají na kapely svého mládí. Supr, ale pak nejde o desku pro mě. Návraty ke kořenům jsou v mých očích jen výmluva pro ty, kterým ujíždí vlak.

Marek Odehnal - Kapela, jejíž čas už vypršel. Ale kdo přijde dál? (5/10)
Vztah ke kapele: Wanastowi Vjecy jsem vždycky bral až jako ty druhé po Lucii. Zatímco Kollerovci dokázali hlavně na pozdějších deskách skvěle pracovat s moderním zvukem a aranžemi, a tvořili tak umělecky velmi kvalitní materiál, Kodymovci vždycky hráli formálně obyčejný bigbít, ač s neobyčejným citem pro to napsat hitovou věc.

Doba "Wanastowek" byla jasně daná v 90. letech a písničky jako "Sbírka zvadlejch růží", "Andělé" nebo "Kouzlo" zná skoro každý. Od přelomu milénia už ale P.B.Ch. a Robert Kodym (a teď už jen on sám) nedokázali natočit žádnou silnou desku. Pravda, předposlední "Torpédo" sice nabídlo několik komerčnějších rádiových hitů, novinka už ale spíš připomíná nevýrazný počin "Hračky" z roku 2000. Najdeme tu pár povedených věcí jak melodiemi, tak textovými obraty, bohužel ale ani jedna z nich nemá sílu a potenciál zařadit se mezi ostatní kapelní nesmrtelné klasiky. "Letíme na Wenuši" kolem vás tak nějak propluje, aniž by zanechala nějaký dojem, a tím nemyslím vyloženě pozitivní, ale ani negativní. Prostě nijaký a to je něco, co je na rockové desce to nejhorší. Každému hitmakerovi zkrátka jednou dojde šťáva. Stalo se to Davidu Kollerovi nejpozději na poslední sólovce a došlo už i na Roberta Kodyma. Po tolika letech a deskách se tomu nelze divit. Problémem ale je, že česká scéna nemá za tyto zasloužilé pardály schopné přirozeně napsat hitovou, ale inteligentní písničku nástupce. Bohužel.

Jan Trávníček - Nuda, nuda, zábava, nuda... (5/10)
Vztah ke kapele: Jediní praví rockoví velikáni, kteří by na scéně chyběli.

Wanastowky jsem měl odjakživa raději než napudrovanou Lucii, a to pro jejich hříšnost, zašpiněnost, občasnou trefnou vulgaritu a opravdové chlapáctví, které dávalo jejich tvorbě tu pravou šťávu. Robert Kodym i po letech zpívá stylem "je mi to všechno u pr…", což je bohužel jedna z mála pochváleníhodných vlastností nového alba. Zdá se, že odchod P.B.Ch. měl na kapelu fatální vliv. Jak jinak si vysvětlit, že ještě předchozí řadovka "Torpédo" měla vše, co má správná rocková nahrávka mít: silné vypalovačky plné stadiónových refrénů (například "Mašinführer"), pořádná kytarové sóla, skvělé texty a balady, které měly čím zaujmout ("Slečna Anna"). Novince bohužel vše zmíněné schází. Místo rozmáchlých eposů s názorem, jakým byla "Kde je český král?", zde najdeme trapnou variaci na "Pěšáky" od Tata Bojs v podobě skladby "Elektrický kytaristi" nebo úplně zbytečnou "Ca plane pour moi". Celá deska si tentokrát jen tak plyne, aniž by zanechala výraznější otisk. Jednookou mezi slepými je "Veronika", která má skutečný hitový potenciál. Zůstává však zcela osamocena. Doufejme, že to příště bude lepší.

Martin Wipplinger - Desítka potenciálně zajímavých písní (5/10)
Vztah ke kapele: S jejich hudbou se ztotožňuji raději než s Kabáty.

"Tak mi to teda nandey", "Sbírka zvadlejch růží", "Andělé", "V princeznách" i "Otevřená zlomenina srdečního svalu". Wanastových Vjecí si vážím nejen kvůli jejich smyslu pro hitovost, ale hlavně pro určitý kvalitativní odstup, který si od zbytku českého rockového mini světa drží. Už bez P.B.Ch a s poměrně značným stupněm utajení připravila kapela, tentokrát prezentovaná jako opravdový čtyřčlenný band, novinku "Letíme na Wenuši". Nemít ve své sbírce takovou škálu silných skladeb, překvapila by albem, k němuž se sluší nějaký čas vracet (třeba jen z toho důvodu, že je tu od nich konečně zas něco nového). Dvacet let kvality mu ale podobnou výsadu nedovolí a v rámci diskografie WV bude hrát navždy podřadnou roli, bohužel. Na jaře vyjedou Wanastowi Vjecy na turné, aby nové album podpořily. Pokud mi slíbí, že pořádně provětrají i starší materiál, dorazím. Kvůli "Wenuši" jsem ale rozhodnutý koncert oželet.

---

Album: Wanastowi Vjecy - Letíme na Wenuši
Průměrné hodnocení: 5,2/10
Celkový čas: 36:29
Skladby: Letíme na Wenuši, Kulomet, Korálky z karneolu, Sereblity, Krew a stopy čarodějných bylin, Veronika, Sběratel polibků, Pod zemí mám swůj ráj, Elektrický kytaristi, Ca plane pour moi