Byla jiná. Dělala odrhovačky, ale nacpala do nich kromě jedinečného, lehce nakřáplého hlasu i kus své dravosti a originality. To už ale odvál vítr. Nejnovější počin je dělán podle příručky, kterou vlastní ještě dalších dva tisíce zpěvaček. Dobrá polovina alba "Young Foolish Happy" nestojí ani za zlámanou grešli.

Její debut "Turn It Up" byl příslib něčeho velkého, to, jak míchala dohromady pop, swing a dance bylo k zulíbání. Teď to na žádné muchlíčkování nevidím. Celá první polovina desky je totiž podprůměrný dance-pop. Ve srovnání s první ligou, kterou chce zajisté hrát, zní všechny její hudební nápady obstarožně. A to s ní na druhém albu pracovali borci jako Stevie Wonder, John Legend nebo Rusko. Ale všichni chlapíci zřejmě ze svých šuplíků tahali béčkové záležitosti, co ostatní smetli ze stolu.

Největší průsery jsou hned ze začátku. Za song "Kiss The Stars" by se ve své době nestyděli ani Twenty 4 Seven, a to má být přitom třetí singl. Kdo se těšil na spolupráci se Steviem Wonderem, ať nemarní svůj čas. On sice vysekl skvělé harmonikové sólo, ale píseň "Stevie On The Radio" je jak z čítanky s jednoduchými rýmy. A pak přijdou ještě momenty, kdy si uvědomíte, že track "Birthday" vykrádá frázováním "Who’s Laughing Now" Jessie J. Celé desce chybí vzletnost, napětí a něco, co usadí všechny na pozadí od jihu až na sever. To, že smočila svá křídla do komerčnějšího potůčku, by nevadilo, ale narazila na bahnitý břeh, ve kterém zabředla a plácá se tam jako velryba.

Momentů, kdy Pixie pobaví, je poskrovnu. Mezi její top bych zařadila song "Love You To Death", který by mohl být volným pokračováním debutu. Je něžný a přitom svěží a rozverný. Její mladá duše má žně i v "Perfect" nebo "Dancing On My Own", kterou ale sráží průměrný rap Martyho Jonese, který mi zní jako parodie na will.i.ama.

Celou dobu se ptám Proč? Takové komerční selhání neměla Pixie Lott se svou skvěle rozjetou kariérou vůbec zapotřebí. Písně nemají moc šance se dlouhodoběji udržet v patrnosti, natož překročit úspěšněji hranice zpěvaččiných ostrovů. Všechno je to jako naběračka husté kaše, kterou vám někdo chrstne na talíř, a ještě řekne Na a žer!. A je mu úplně jedno, jak to bude chutnat. Páč je to kaše vařená podle zaručeného receptu, ale s mlíkem po záruce.