Airfare jsou kapelou, která na českou scénu vtrhla v roce 2008 s debutem "Hotel Moscow" a s hitovkou "Sorry Baby". Kapelou, která si za tři roky stihla vybudovat slušnou fanouškovskou základnu. Bohužel jsou ale také kapelou, nad kterou většina hudebních kritiků a jiných chytrolínů spíše ohrnuje nos a častuje ji kdejakými výrazy. Arogantní floutci. Protekční spratkové. Nevýrazná kopírka The Strokes (nebo, chcete-li, The Libertines.) Já oproti tomu ohrnuju nos nad těmihle lacinými předsudky. Je tedy pravda, že se Airfare ještě nepodařilo zatím udělat i něco zásadnějšího než jen u nás (a vcelku bez nějaké větší odezvy) zastupovat zmíněné kytarovky. Na stranu druhou nelze ani přehlédnout fakt, že už od začátku své kariéry jasně dokazují, že zruční jsou a určitý potenciál v sobě taky mají. Pořád patří k tomu nejlepšímu, co mladá rocková scéna u nás může nabídnout.

Kapela si své pozice nejspíše byla moc dobře vědomá, když do nahrávacího studia usedala potřetí, a rozhodla se se všemi nařčeními zatočit. Koneckonců pokud by to už nemělo vyjít napotřetí, tak kdy potom? Navíc se jim na natáčení podařilo z Ameriky dotáhnout Bjorna Thorsruda, producenta, který má na svědomí i desky takových jmen, jako jsou Whitesnake nebo Smashing Pumpkins. Jak celé úsilí tedy nakonec dopadlo?

První změnu lze rozpoznat už při pohledu na tracklist novinky. Z tradičních dvanácti či třinácti položek se zkrouhl na pěkně zakulacenou desítku. Airfare zřejmě došlo, že je lepší pořádně zamakat na menším počtu skladeb než vypustit ven sice více věcí, ale vesměs se babrajících v nemastném neslaném průměru. I ten rozdíl dvou nebo tří songů má totiž často velký význam.

Album načíná slušný otvírák "Dancing Kings", který napovídá, že i tentokrát budeme mít nejspíše co do činění s nekomplikovaným, chytlavým rockem, v jehož textech asi není třeba hledat i něco víc než to, co je tam slyšet už na první poslech. Po něm následuje "Youngblood". Ta splňuje všechny předpoklady, které byste od takto pojmenovaného songu čekali, stejně jako skvěle reprezentuje titul celého nosiče. Nekompromisní dravá vypalovačka. Fanoušci ji ostatně už můžou znát z profilu skupiny na Bandzone, podobně jako "Radio", "Take Me On", nebo "Doctor Z". Poslední jmenovaná, vonící po nablýskaném disco parketu, je asi největším zpestřením a překvapením alba. Svůj part si v ní odzpívala i Charlie One z Ohm Square.

Jak skvělé je zjištění, že i zbytek se povedl stejně jako tyto první ochutnávky. Stylově k velkému posunu opravdu nedošlo; stále se jedná o přímočarý rock'n'roll s jasným cílem zásahu. Přesto se hlavně stálým fanouškům můžou zdát noví Airfare odlišní. Na novince vyspěli a svůj zvuk vybrousili k dokonalosti. Každý detail je na ní pečlivě promyšlený a každý prvek na ní má své místo. Korunu tomu už jenom dodává jako vždy smrtelně charismatický hlas Thomase Lichtaga. Dělá mi dokonce velice zatěžko vyjmenovat na "Youngblood" nejsilnější místa. Kvalita celku je vyvážená, a žádný track ty ostatní vyloženě nepřevyšuje. Ovšem pozor, to stejné se dá říct i o opaku - nic tu nepřebývá. Airfare se v podstatě podařilo natočit deset plnohodnotných hitů.

Sečteno podtrženo: Jo. Airfare napotřetí uspěli. Jedna z nejlepších českých desek tohoto roku? No a ostatně, proč ne? A ať ta věta zní sebevíc jako klišé (hlavně v případě Airfare s jejich česko-americkým frontmanem), tahle deska vůbec nezní česky a klidně se s ní kapela může dostat i dál než jen do česko-moravských klubů. Jde vidět, že Bjorn Thorsrud odvedl velký kus práce a vytřískal z muzikantů všechno, co v nich nejspíše už pěknou chvíli dřímalo, ale nevědělo přesně, jak ven. Všechnu tu jejich mladou krev. Ovšem nebudeme klukům křivdit - největší zásluha patří jim. A teď je už jenom na vás, jestli odhodíte předsudky a dáte jim šanci, nebo si dál budete jet po své lajně plné despektu. Každopádně, v případě druhém budete možná ochuzeni o jedno z překvápek roku.