Na rovinu. Už dlouho jsem nezažil tak příjemné překvapení a už dlouho nebyly moje předsudky tak rázně rozbity silou koncertu. Na pondělní pokračování klubového večera Conference jsem šel s podkopanými očekáváními. Roxy hlavně kvůli duté akustice není mým oblíbeným prostorem a nová deska Apparata pro mě znamenala spíše zklamání. Byl jsem však hodně zvědavý, jak se posunul zvuk jeho Bandu od červnového koncertu na festivalu Electronic Beats v Arše. Tam totiž působil celkem ploše, nespojitě a odtažitě... jenže tehdy pouze vystrkoval růžky. Intenzivní tour se skutečně vepsala do DNA kapely a nemluvím zde o únavě. Slova o tom, jak je úžasné prožívat s kapelou její vývoj k dokonalosti - která lídr Sascha Ring pronesl v našem rozhovoru - nebyla jen plácáním do vody. Koncertně skutečně plní svou vizi o maximálním možném propojení akustického a elektronického zvuku. Pojďme se však vrátit do časové posloupnosti.

Warren Suicide představili svou zbrusu novou desku "World Warren III", na které hojně užívají orchestr The String Theory Project, z něhož s nimi do Prahy dorazili dva členové - houslista a cellista. Jejich protipólem byl lídr projektu Nackt a vokalistka Cherie, kteří se postarali o rytmickou, lyrickou i hlukovou stránku koncertu. Z úvodního plochaření vytesali skladbu "We Declare Peace", která také zahajuje již zmíněné novinkové album. Z něho přehráli celou první půlku. Publikum, seznámené s jejich elektro-punkovým kabaretem, nemohlo být překvapeno lehkou změnou stylu, protože nejde o použité prostředky - tedy v tomto případě smyčce - ale o způsob, jakým je používáte. Někde v backstage se pořád šklebil vychrtlý skřet Warren Sebevrah, obzvláště v rytmických nebo hlukových pasážích, kdy Cherie vytáhla do akce třeba rozbrusku nebo megafon.

Prahu mají Warren Suicide rádi (důkazem je např. hostovačka Cherie v písničce "Don't Let Me Fade Away" od Kill The Dandies!) a na jejich přístupu to bylo znát. Publikum je však odmítlo přijmout jako něco více než warm-up. Jejich živelnost byla každopádně zajímavým kontrastem v obrazu večera. Nackt se po skončení hned vrhl k ladění nástrojů, jelikož je nejen důležitým členem Apparat Bandu, ale také spoluprodukoval aktuální desku "The Devil's Walk".

Několik měsíců stará studiovka vyjadřuje Apparatovu snahu vymanit se ze škatulky "techno chlápka z Berlína". O to více vyplouvá na povrch, že je o třídu lepším producentem než songwriterem. Tam, kde na albu ubíjí frázovitá lyrika a opakující se variace jedné melodie, tam při koncertě vynikla spíše propracovaná instrumentální stránka. Vokály v Roxy byly stažené pod úroveň kapely, a přestože se Apparat momentálně řadí k velice dobrým zpěvákům (nebyla slyšet žádná faleš ani umňoukanost), bylo to ve výsledku jenom dobře.

Zatímco v případě studiovky vytahovali recenzenti často srovnání s Coldplay, respektive s Coldplay zbavenými chytlavosti, naživo spíše vyskakovaly asociace na hodně roztančený post-rock. Nešlo však o žádnou šedou zónu mezi žánry, ale spíše muziku, která si bere z obou proudů to nejlepší. Na výsledku se hojně podílely protirytmy, které svými skvěle nazvučenými bicími vytvářel Jörg Wähner. Znát to bylo v hitovce "Song Of Los", kde rytmus doslova pumpoval energii do načechraných ploch samplů a kytar. Melodie hlasu zde nerušila, ale byla spíše vyvrcholením. Vždy, když se začala hymničnost trochu přejídat, přidal nějaký starší kousek s více fragmentovanou strukturou - za zmínku stojí hlavně "Arcadia" nebo "Rusty Nails" jeho kolaborativního projektu Moderat. Snad jen závěrečná baladicky uchopená "Black Water" překročila hranici kýče, jakkoli její zařazení do přídavku dávalo smysl.

Vizuálně stála show na základech, které mohli vidět už návštěvníci červnového koncertu v Arše. Jednoduchost scény zajímavě narušovaly výbojky poblikávající do rytmu. Hudebně však šlo o vyvrcholení snahy vtisknout abstraktní elektronice emoce a jednoznačně nejlepší koncert, který jsem zatím od Apparata viděl. "The Devil's Walk" měla vyjít jako živák - z pražské Roxy!