"Someone To Watch Over Me" je třetí deskou Susan Boyle. Prý je "různorodou směsicí hudby" a písně na něm jsou inspirovány příběhy fanoušků Boyle, kteří jí je píší a posílají. Těžko říci, jak takové dopisy vypadají. Muselo to být ale řádné vzrůšo, jinak by se nemohlo stát, že by šanci dostaly songy lidí jako Joni Mitchell, Paolo Nutini, Depeche Mode anebo "Unchained Melody".

Pokud patříte mezi obdivovatele šarmu této zpěvačky, deska vás, s největší pravděpodobností, zabaví. Sám tomu nevěřím. I když je pravda, že není možno se na jakékoliv fanoušky dívat jenom černobíle; téma Susan Boyle je vyhrocené, extrémně konverzační, skoro jako Britney nebo Lejdy Dží. Dar Boyle spočívá v tom, že díky svému atypickému fyzickému vzezření a hyperhumánnímu projevu působí mile, rozpustile a, napišme to na rovinu, jednodušeji. A přesně taková deska "Someone To Watch Over Me" je. A věřím, že to je ten důvod, proč se album prodá stejně dobře jako ta dvě předchozí. Dneska už není prioritou měnit dějiny hudby a zapisovat se do nich. Měříme podle počtu prodaných kusů a nosiče Boyle jsou proto výborné - ty desky stojí skoro za prd, ale to, jak velký vzorek lidstva má v publiku, je něčím. Dokumentem, přinejmenším.

Nahrávka jako celek i funguje. Těch deset kousků má něco jako své kouzlo. Průměrný hlas Boyle je zase jenom průměrným hlasem Boyle. Nic vlastně nepřebývá a nic ani nechybí. Dokud to album netočíte vícekrát po sobě, je všechno jako v pohádce. Pak už je to Trainspotting (včetně těch sraček, zrovna "Unchained Melody"... nuda [múka]).

V noci si nad "Someone To Watch Over Me" možná zafrčíte. Třeba nad tím, jestli to je na facku nebo jenom lízanec konečky prstů a rukavičkou, a hlavně nad tím, komu ji uštědřit. Susan Boyle samozřejmě ne, ale Steve Mac by zasloužil. Své nadpřirozené produkční schopnosti uplatňuje tak často, že je asi každému úplně jasné, proč tak znějí. Pokud netušíte, kdo to je, vězte, že to je člověk zodpovědný za (kromě hrstky dobrých songů, třeba od Boyzone...) zpravidla béčkové zbytečnosti jako O-Town, Atomic Kitten nebo 5ive. Můžeme pyskovat od rána do noci, ta pointa je ale někde jinde. Všechno se to prodalo, prodává a (pro některé bohužel) i prodávat dále bude. A Boyle je jenom další v řadě.

Závidím všem, kteří při poslechu pocítili nějaké emoce, vlastně jakýkoliv pocit. Ty moje byly velice smíšené. Kdyby nebylo songu "You Have To Be There", asi bych poslech nepřežil (a to si vůbec nemyslím, že je to výtečný song, jen vyčnívá a sám se divím tomu, že to píšu). Nemělo by smysl rozebírat jednotlivé písně, zvukově ta deska téměř jde, působí plytce a zvláštně prázdně (ale to je možná to kouzlo, ten trik, co promlouvá k posluchačům této ženy).

Boyle se sice snaží, ale prostě Westlife... Je čas, aby to byla nadávka. A ta pointa? Není. Buď se vám líbí, anebo ne. Až tak jednoduché to celé je. Za mě, subjektivně, je to lehký podprůměr, ale možná je to celé supertrůper a já jsem jenom špatným vzorkem.