"We actually have real bears in Canada, so fuck you!" prohodila kanadská písničkářka Kathleen Edwards řízným tónem a poslala třítisícový dav Němců, pětistovku Poláků a nějaké ty drobné ze zbytku světa v berlínské C-halle do kolen. Narážela v tu chvíli na to, že právě medvěd je symbolem Berlína a především pak zdejšího hokejového klubu (ač ženská, pořád je to prostě Kanaďanka...). Holka od rány, s láskou k Neilu Youngovi v hudebním srdci a s humorem suchým jak saharské velbloudí hrby si publikum naštěstí získala, a proto si mohla podobné fórky dovolit. Nestává se často, aby během opening štěku někdo měl pozornost většiny davu, ale tentokrát se to povedlo.

Opět. Když poprvé Justin Vernon rozmazlil projektem Bon Iver berlínské publikum - tehdy, v roce 2008, ještě pouze třísethlavé - předskakovala mu písničkářka Anaïs Mitchell, která dokázala totéž. Buď zde platí jiný kraj, jiný mrav a Němci jsou hudebně zvědavější, nebo si Vernon umí vybrat otvírák. Čert ví, každopádně ta půlhoďka s Kathleen utíkala k cíli rozhodně rychleji než prodloužení s Kanadou v Naganu '98. Při porovnání s již zmiňovanou Anaïs Mitchell však působila přeci jen všednějším dojmem. Nedošlo tak tentokrát na efekt synergický, pouze se krátilo čekání na hlavní akt. A nebyla to ztráta času.

Že Bon Iver dnes není jen Vernonův moniker, víme všichni. Ostatně, už na onom prvním berlínském koncertu k Emmě bylo na pódiu o tři Wisconsiňany více než v lovecké chatě při jejím nahrávání. Od dob alba "Bon Iver, Bon Iver" je ale i čtyři málo, takže scéna sestávala nejen z devíti podélných světelných tyčí, ale také z devíti muzikantů, kteří obsluhovali krom klasických nástrojů (kytary, klávesy, bicí soupravy, perkuse) i nástroje žesťové, dechové a smyčcové. Nejpikantnější na tom je fakt, že množné číslo u škopků není chyba, a to ještě bylo třeba zapřáhnout do rytmické sekce jedenapůltunového černocha s paličkou za činelem...

Posun mezi koncertem z roku 2008 a tím aktuálním byl asi stejný jako mezi oběma alby, se kterými Bon Iver do Berlína přijel. Ležérní lo-fi intimita zmutovala v plnohodnotný a ambiciózní indie sound, který už nestojí jen na vrstvení vokálních linek, ale nabízí také překládání instrumentálních ploch, které se naživo spojují se stejnou lehkostí a samozřejmostí jako ve studiu. Na pódiu vše navíc dostává ještě další rozměr, protože instrumentace je zdánlivě košatější. Tam, kde na desce žestě a smyčce hrají až druhé housle, se v živé podobě draly na povrch a celková hluková stěna rezonovala mezi stěnami C-halle tak silně, že by slušela i fotbalovým stadiónům.

Vernon během koncertu moc nemluvil, a když už ano, spíše hledal slova a skončil u "love you (guys)". Povětšinou za to mohl fakt, že se přecházelo z jedné písničky přímo do druhé, nebo mezi ně byly vkládány do detailů vymazlené mezihry. Není stand-up komik a na řeči prostě nebyl čas. Publikum přesto perfektně reagovalo - v tichých pasážích pobízelo výkřiky, při gradacích tleskalo do rytmu, přídavek si vyřvalo vytleskalo a vydupalo, děkovačky byly spontánní, dlouhé a hlavně zasloužené.

Setlist byl očekávaný a zaznělo až na výjimky vše podstatné. První třetinu koncertu obstaral blok prvních sedmi písní z aktuální novinky v nezměněném pořadí a bylo možné si tak snadno potvrdit, že naživo album zní ještě o třídu lépe. Ačkoli se převedení celého toho balíku zvuků mohlo zdát na pódia nepřenositelné, opak je pravdou. Skladby jako "Perth", "Holocene", "Michicant" či "Beth/Rest" naživo šlapou ještě lépe než duo Angela a Merkel při jednáních o řízenou nezáchranu Řecka. Mírným zaváháním v souhře trpěla až v závěrečné třetině pilotní singlovka "Calgary", ve které některé nástupy nevyšly na sto procent, ale jak říká maminka Zdeňka Pohlreicha - nedokonalost je znakem ruční práce.

Album "Bon Iver, Bon Iver" nakonec zaznělo v Berlíně celé, z debutu "For Emma, Forever Ago" chyběly "Lump Sum" a "Blindsided". A protože je Vernon znám tím, že je fanatickým týmovým hráčem (v jednom z jeho předchozích projektů musel být na promo fotkách i zvukař, protože i on je přece součástí kapely!), dočkaly se skladby z Emmy nových verzí pro devět rukou a hlasů. Jen písničku "For Emma" odehrál Vernon sám na lespaulku.

"Flume" se tak rozpadla na intimní první část a fullbandovou dohru, "Skinny Love" obohatil osmikrký druhý hlas, "Creature Fear" brutální až zběsilé mezihry a "Wolves (Act I And II)" se dočkala ještě našlapanějšího virválu v závěru, který byl vyšperkován i berlínským singalongem, o který si Vernon před začátkem sám řekl. Dokonce i těm starým věcem ze srubu nový kabát slušel a zamrzela tak vlastně jen absence "Lump Sum" a "Blindsided". (A skalní fanoušci možná ještě tesknili po "Woods" z épéčka "Blood Bank", ale na tu si teď zřejmě už žárlivě dělá nároky Kanye West...)

Bon Iver dokázali v Berlíně to, že na současné alternativní scéně momentálně zapadají někam k TV On The Radio a Arcade Fire, odkud cesta vzhůru už nevede a odkud nespadnout je sakra těžké. Naživo ostatně s ústřední čtveřicí vystupují hudebníci, kteří hrají s The National či právě Arcade Fire. Z jednoho skromného demáče wisconsinského barda se tak stal ambiciózní projekt, který umě protíná intimní lyriku s harmoniemi a kakofoniemi a který by byl naživo schopný (co do kvantity i kvality show) utáhnout klidně i stadiónové turné.

Bon Iver - Holocene (live in Berlin)

Přesto Vernon zůstává pořád stejně skromný a klidně si společně s kapelou před koncertem vyrazí do parku venčit psa. (Ne nebyl jeho, on je totiž spíše cat-person.) V huňaté růžové mikině, zimní čepici a s palestinou kolem krku, ačkoli venku bylo pěkných šestnáct stupňů nad nulou. Vsadím honorář na to, že během oné procházky několikrát zapomněl, že je v Evropě a v myšlenkách odplul domů, do Eau Claire ve Wisconsinu.