Fúze vážné hudby a poprocku lákala Mira Žbirku již od mladých let. Fascinovaly ho skladby "Eleanor Rigby" či "Yesterday" od The Beatles. Nadšený byl i slavným albem Deep Purple "Concerto For Group And Orchestra" z roku 1969. Tím pravým impulsem k nahrání jeho vlastní symfonické desky bylo ale jeho vystoupení s orchestrem v pražském Obecním domě. Tehdy jej napadlo, že by bylo dobré zkusit to samé i studiově. Žbirka se na výběru písní podílel jen částečně. O konečný soupis se postaral aranžér Martin Hybler. Samotné natáčení pak trvalo téměř rok.

To, co desku činí lákavým a bude stát i za komerčním úspěchem, je vlastně takové symfonické best of. Na nosiči fanoušci najdou vedle starých osvědčených hitů jen jednu novinku. Podle Žbirky písně samy volaly po netradičních symfonických úpravách.

Album otevírá "Balada o polných vtákoch". Ta už na začátku reprezentuje to, jak vypadá celá deska - spojení dechových a smyčcových nástrojů, gradace a Žbirkův typický projev. Nutno podotknout, že pomalejší skladby tu Mekymu sluší více. To platí i pro hit "Čo bolí to prebolí", který tu zní mnohem lépe než původní, albová verze.

Mezi písněmi bezesporu vyčnívá "Atlantída". V krásně gradované skladbě, kde byly tentokrát syntezátory vyměněny za smyčce, Miro Žbirka znovu potvrzuje, že mu to stále skvěle zpívá. Překvapením je pak zadumaná píseň "Město spí". Jak sám autor říká, chtěl mít na albu i něco, co představuje jeho umělečtější tvorbu. Atmosféra songu jako by vypadla z legendárního "Modrého vrchu" Deža Ursínyho. To samé platí i pro předposlední skladbu "Strom". Dobře však fungují i rychlejší a přímočařejší písně jako "Denisa", "Len s ňou" či "Múr našich lások". I když v syrovějším albovém či akustickém podání jsou přece jenom lepší. Sečteno a podtrženo. Žádný kýč se nekoná, deska drží pohromadě a potěší jak náročnější posluchače, tak fanoušky, kteří znají jen Mekyho singly. Takže pokud ještě "Symphonic Album" nemáte doma, měli byste to napravit. Nebo možná pořídit ho někomu jako pěkný dárek na Vánoce? Hm?