Když se před třemi lety v rámci Dark Live Festu objevili v Praze poprvé, semínko vzájemných sympatií mezi publikem a kapelou bylo zaseto. Od té doby stačilo zakořenit a uzrát, což lze z velké části dávat za vinu dvěma znamenitým deskám, které kapela kolem Jeromeho Reutera od té doby vydala. Když pak Rome v pátek vystoupili na samostatném koncertu v Chapeau Rouge, nikdo se nemohl divit, že bylo zcela plno.

Patříte-li k těm, kteří mainstream považují za sprosté slovo, a celkově si libujete v hudebních výstřednostech, neofolk, a lucemburské Rome především, byste neměli nechat bez povšimnutí. Větší "okrajovku" budete na hudební scéně hledat jenom stěží. Bohužel, když před lety bývalý rasista Daniel Landa vyplodil album nazvané "Neofolk", v domácí kotlině tomuto žánru dvakrát neprospěl. U neznalého publika jsou tak křehké kytarové tóny doprovázené místy až pochodovou rytmikou dávány do souvislosti právě s tímto pánem.

Oproti první pražské návštěvě Rome tentokrát vystoupili v pětičlenné čistě akustické sestavě, tedy bez předtočených smyček a samplů. Současně projekční plátno zůstalo ten večer šedé. Pravdou je, že obrazový doprovod nebyl ani zapotřebí. Pohyblivé obrázky tak neodváděly pozornost od hudby samotné. Zastřená kytara za doprovodu klavíru, baskytary, kontrabasu a bicích rozprostřela neveselou, přesto uhrančivě vzrušující atmosféru. V kontrastu s posmutnělou náladou, kterou se Rome vyznačují, Jerome Reuter nezapřel smysl pro humor. To když dunivý electro rytmus rezonující z vyššího patra klubu okomentoval: "Víte, změnili jsme styl."

Produkce předskakujících The Stranger's Diary by se pro usnadnění práce dala připodobnit například k Dead Can Dance, jenže tak jednoduché to s tímhle slovenským projektem zase není. Stejně jako zmínění klasici ve své hudbě používají prvky ethna. Současně jejich hudba vyznívá zadumaně a zasněně. Na druhou stranu respektují tradiční písňovou formu a vše podstatné se točí kolem znamenitého ženského vokálu.

Chtělo by se napsat, že Pražané "svým" Rome rozumějí. Ovšem dlužno dodat, že kromě češtiny byla v řadách pod pódiem ke slyšení také angličtina, slovenština nebo dokonce polština. "Škoda že zahráli tak málo starších věcí," znělo davem pomalu se sunoucím k východu po finální "Swords To Rust Hearts To Dust". Nedalo se než souhlasit. Skladby novějšího data byly v setlistu přece jen v převaze. Na druhou stranu by bylo naivní očekávat, že se kapela bude otáčet jen do minulosti. Ať už si lucemburští pro své páteční vystoupení připravili písně jakékoliv, jedno se jim upřít nedalo: od posledního vystoupení uzráli, a jejich příznivci tak mohli sklidit fascinující zážitek.