Ačkoliv večer začal drobet se zpožděním, nikdo nakonec ničeho nelitoval. SaSaZu bylo ideálně zaplněno (prý vyprodáno, ale nějaké to místečko by se ještě našlo) a po předkapele se dokonce stihla jedna soutěž, kterou až příliš snadno vyhrála jedna slečna (asi ji ostatní soutěžící chtěli nechat vyhrát, otázky byly doopravdy lehké). Němečtí Lucky Fish si nemohli stěžovat na nezájem, kamarád o nich s nadsázkou prohlásil, že je už drobet zná a že to je taková příjemná variace na Arctic Monkeys. Publikum složené z nemalého počtu slečen sice dychtivě očekávalo onu osobu v červených kalhotách, ale pro tyto sympaťáky si nechaly též trochu své přízně. Pro některé návštěvníky však byli jen kulisou, přeci jen se musí večer dokonale zdokumentovat, vyfotit se s přáteli s pódiem za zády, prohodit nějakou tu řeč, která tišší pasáže vesměs přehlučila. To stejné se posléze zcela do puntíku zopakovalo při nástupu samotných Charlie Straight.

Scéna byla nejdříve zahalena a kamarádi Charlie Straight se tísnili na malém výseku pódia, které je i tak je malé pro Albertovy akrobatické skoky. Scénu navrhl Yemi Akinyemi (Yemi A.D.), který na ni umístil velkou bílou kostku, na pozadí nechal rozvinout projekční plátno a do vzduchu zavěsil lampy, lustry, zrcadlo a kolo (možná to byl i favorit někde ze šrotu...). První překvapení narušilo všechny předpoklady, kapela kompletně nastoupila v bílém oblečení, aby vše ladilo a červená byla tohoto večera jen odstínem světel. Kapela spustila hned několik novinek a další překvapení vypouštěla pěkně pozvolně, nic dopředu nebylo vyzrazeno.

"Love Factory" však již dokonale rozhýbalo snad i tu nejposlednější nit v sále a oslavná jízda mohla začít. Při "School Beauty Queen" do pozornosti světel nacupitaly na první pohled křehké baletky, které si jen pro tuto chvíli odskočily z "Labutího jezera". V následné novince "Coco" se pro změnu vtěsnaly na vrchol oné kostky a předvedly variaci na téma krása. Jediný, kdo toho večera nejvíce putoval sem tam po pódiu, byl baskytarista Johnny Cienciala, který různě uvolňoval prostor.

Dalším bodem programu byla akustická vložka, v níž mělo nemalé místo smyčcové kvarteto pod taktovkou klávesáka Michala Šupáka. Čtyři skladby z "She's A Good Swimmer" podlehlo šimrání unplugged provedení a při "You Can" nebo "Your House" (doplněné o sborový zpěv fanoušků) běhala příjemná husina po zádech. Naopak v "Somenthing New" se rozpoutala energie, a i když je to spíše taková synthpopová kráska, má neskutečný drive; zároveň v ní Albert předvedl první seskok střemhlav dolů ze stále nehybně umístěné kostky. V závěru hlavního bloku došlo i na oblíbený zorbing, nafouknutá koule s Albertem se ale objevila opět na zmíněné kostce a baletky ji snesly dolů, křehkost byla nahrazena nečekanou Rambo silou, která je ukryta někde uvnitř. Čím dál více nechápu, proč "Shall We Have A Baby" není na debutu, když patří k pravidelné konečné daného večera a notuje si ji kde kdo.

Náladu večera dokreslovaly prosté projekce, ať už malované nebo nasnímané během vzniku klipu "School Beauty Queen". Samotní Charlie Straight jako obvykle nezklamali a vše do sebe pěkně zapadalo. I když náročnost přestaveb si občas vyžadovala větší prostoje, přesto nedošlo na ochabnutí skvělé atmosféry nebo pouta s publikem. A možná si s odstupem času i vyslouží razítko toho nejlepšího, co je možné s nimi na turné zažít. Bylo to moc příjemné zakončení jedné štace a předehra v jednom k dalším dějstvím, ta snad přijdou záhy s chystanou deskou.