V České republice se natočí v průměru něco kolem dvacítky filmů ročně. Je tento počet soundtracků velkým nebo malým prostorem pro příchod alespoň jednoho hitu, který přežije sezónu? "Alois Nebel" se dá v tomto směru považovat za dar z nebes. Nejenže nabízí hned dva kousky splňující kritérium trvanlivosti a kvality, ale zároveň jimi vrací do hry výrazné hlasy tuzemských legend. Zkontrolujte si jízdní řády, protože tenhle vlak by vám ujet neměl.

(Marie devatenáct čtyřicet jedna.) O písničce "Stínohry" se zatím tolik nemluví. Ale možná je to jen otázka načasování a až odezní halas kolem "Půlnoční", nejspíše se na ni také dostane. Byla by totiž škoda nevypustit mezi lid tuhle subtilní nádheru s přesnou interpretací Marie Rottrové. "Stínohry" jsou pro ni nečekaným dárkem k nadcházejícímu jubileu i labutí písní k ohlášenému odchodu ze scény zároveň. Těžko si představit jiný hlas, který by dal slovům "Ve stínohrách zrychlených mraků / zahlédla křídla tažných ptáků" přesvědčivější obsah.

(Václav devatenáct čtyřicet tři.) Představa spojení Václava Neckáře s Umakartem byla před pár měsíci absurdní vizí. Překvapení nad faktem, že došla k realizaci, okamžitě vystrnadilo nadšení z výsledku. Opět se ukázalo, jak silná může být jednoduchá písničková forma (což rozhodně není myšleno hanlivě) a jak důležitý je pro ni výběr zpěváka. Hlavně díky věrohodnému Neckářovu projevu se z "Půlnoční" stala taková událost. Stačilo přitom jen na chvíli podlehnout svodům patosu ukrytým v textu a mohla z toho být další vánoční katastrofa.

(Priessnitz devatenáct osmdesát devět.) Výše uvedené písničky, ještě spolu s Koubkovým "Rudou", jsou ale jenom ony pomyslné peckoviny na dortu, které tam umístil Jaromír Švejdík (Dušan Neuwerth a Jan P. Muchow). Tu hlavní část práce však odvedl další člen kapely Priessnitz - kytarista Petr Kružík. Ten, za asistence zvukaře a člena OTK Ondřeje Ježka, složil muziku nenechávající nikoho na pochybách, že v něm pro tento druh tvůrčí činnosti dřímá velmi slibný potenciál.

Soundtrack, kterému k oficiálnímu označení za "Jesenické drážní oratorium" chybí jen pár stanic, nabízí posluchačsky ne zrovna komfortní zážitek. Otevřeným uším je ale odměnou hypnotický minimalismus dráždící fantazii na nejvyšší možné obrátky. I ve chvíli, kdy slouží jako podkres ke čtení z jízdního řádu, se tají dech. Jeho vrcholným číslem je pak skladba "Němý", dramaticky pracující s pauzami. Na druhou stranu k nejslabším momentům patří použité hlášky z filmu, které, když se netýkají vlaků, překážejí. Naštěstí jich není mnoho, a na finálním dojmu tak zanechají jen drobný škraloup. A pokud se dobrý soundtrack pozná podle toho, že funguje i bez spoutání s obrazem, má hudba z filmu "Alois Nebel" bezpochyby našlápnuto k tomu stát se kultovní.