Je vždycky potěšující zjistit, že i v přetechnizovaném třetím tisíciletí, které je tak rychlé, že o některých událostech víte dřív, než se vůbec stanou, se dokáže něco utajit. O to víc, když to není záležitost jednoho člověka, ale třeba... pěti. A ještě o to víc, když jsou to velká jména. A to Mick Jagger, Dave Stewart, Joss Stone, AR Rahman a Damian Marley splňují. Jejich společný projekt SuperHeavy se v září po několikaměsíční tiché přípravě přetavil v eponymní debut. Ten pochopitelně vyvolal řadu otázek, z nichž ta nejlogičtější zní: Nebude z toho při pohledu na seznam zúčastněných nesourodý hudební eintopf? Pavel Parikrupa tvrdí, že ne. "Každý z elementů kapely do formace přinesl svou originální přednost a výsledkem setkání těchto jedinečných energií je hudba, která je výbušná i pohodová, tvrdá i houpavá, drásavá i jemná a hlavně je sexy. SuperSexy," napsal a desce udělil osmičku. Co na to pět dalších redaktorů musicserveru? Jeden souhlasí, čtyři šli ale s hodnocením níž, čímž si "SuperHeavy" odnáší osmapadesát procent.

---

Petr Bláha - Supersoft (8/10)
Vztah ke kapele: Mick Jagger je bůh, co víc dodat?

Superkapel není nikdy dost. Ale spojení Micka Jaggera, Joss Stone a Marleyho juniora dávalo tušit něco neobvyklého. Z osazenstva sestavy bych vyrazil jen na koncert lídra, na Joss možná a na zbytek ani za zlatou cihlu (to možná kecám, ta cihla by byla silný argument.), ale výsledek je překvapivě dobrý, i když ty nejlepší věci znějí jako starší tvorba Rolling Stones. Mick je tradičně super, nicméně za růžový oblek v klipu by zasloužil týden zostřené káznice. Největším překvapením je stejně fakt, že z celého alba nikterak nevyčnívá Joss Stone. Vypadá to, jako by spolu kapela hrála dvacet let a její pověstný ječák byl dalším super prvkem. Emoce, náboj… To všechno na albu je, v podstatě jediná výtka směřuje k přemíře reggae, které mi asi vždy bude trochu proti srsti. Ale zvládl jsem ho u Clash a zvládnu ho i tady, protože zbytek je vážně super. A všechny ty kontroverze okolo jsou asi jen k smíchu, protože znamenají, že o desku je zájem. A jestli se někomu nelíbí, má na to svaté právo.

Lukáš Boček - Supertěžká nuda... skoro (6/10)
Vztah ke kapele: Joss obdivuji pro její hlas a zbytek osazenstva jsou jednoduše machři.

Kapela postavená na velkých jménech je ze své podstaty vždy od začátku odsouzená k brzkému konci. Mít totiž pohromadě několik (super)silných individualit, které mají dost vlastních závazků, znamená, že po jednom CD (a dá-li bůh i turné) se zase všichni pokojně rozejdou ke svým polívčičkám. Nemůžu se proto u SuperHeavy zbavit palčivého dojmu prchavosti. Celek beru jako takový pokus o pozdvižení, s kým si to ten velkohuba Jagger rozdá a jak to dopadne. Joss Stone disponuje úžasným hlasem a díky ní dostalo album ženský prvek, který by jinak hodně chyběl. Dave Stewart měl dodat svěží elektroniku, ale místo toho působí místy křečovitě - jako kdyby si pánové v každé druhé písni řekli: "Dlouho nebyla žádná synth-mezihra, tak sem hodíme trochu toho bzučení." Klasický AR Rahman přichází v jediné výraznější písni "Satyameva Jayathe", která je přinejmenším instrumentálně velice zajímavá. Celek přesto zní kakofonicky nesourodě, jednotlivé osobnosti do sebe slepě narážejí, a co je nejhorší - pokus o spojení několika žánrů se sice vyvedl, ale výsledkem je pouze převoněná reggae nuda.

Honza Průša - Album, kde chybí nuly (6/10)
Vztah ke kapele: V kostce - Mick Jagger je ďábel, Joss Stone není žádnej andílek, Eurythmics mě nikdy nebrali, reggae moc neposlouchám a hudba k "127 Hours" je fantastická.

Superskupiny to mají vždycky o hodně těžší. Člověk je jde poslouchat s velkým očekáváním, které může být jen zřídka ukojeno. SuperHeavy je navíc taková paleta osobností, že se těžko najde jedinec, který bezmezně žere (nebo alespoň velmi rád poslouchá) zároveň filmovou hudbu AR Rahmana, tvorbu Rolling Stones, Joss Stone a Eurythmics. Takže před poslechem alba se ve mně praly pocity zvědavosti, skepse, silného očekávání a strachu. Ve výsledku nejsem tak nadšen jako Pavel Parikrupa. Líbí se mi to napětí, co se nad celou nahrávkou pne. Mezi super těžkými egy muzikantů to jiskří znamenitě. Náboj jak kráva. Ale přijde mi, že nebýt právě těchto silných emocí, nezbyde už na albu skoro nic (jako by se digitální záznam skládal, díky obsazení, jen z jedniček a nuly tu chyběly). Chybí mi tu nějaká vize, cesta, jasné směřování. Poselství. Možná jsem TO jenom nenašel, možná by album potřebovalo víc času. Teď ale mnohem radši sáhnu po jakékoliv desce starých dobrých Stounů nebo Joss Stone.

Radek Londin - Pomyslný krůček k absolutní pohodě! (5/10)
Vztah ke kapele: Většina ze sestavy jsou dnes už spíše kumštýři než umělci.

Nejdřív k řemeslu: deska drží překvapivě dobře pohromadě, žánrové spojnice jsou takřka bez rušivých švů - snad díky sjednocujícímu rocksteady rytmu - po studiové stránce je to skvěle a zkušeně ušité, jak se ostatně dalo čekat... Ale proč to nosit? Nespočetnými charitativními megakoncerty vyvařené globální poselství lásky, navíc podané v otupující, vyprázdněné a uhlazené podobě, působí v čase, kdy svět řeší jednu krizi za druhou, mimózně, včetně barvotiskových karibských klipů, v nichž Mick ukazuje, jaký je pořád chlapák - a div si po rastafariánsku s mladým Marleyem nezanotuje: "Babylon shall fall," (ale padnout hezky sametově; a možná tak do výstřihu Joss Stone). Členové fanklubu Michala Šepse dostali novou možnost, jak pronikat do tajů raggamuffinu, jenž je v daném kontextu jen trochu méně srandovní než ten, který jsme mohli slýchat v podání mladého reggae dealera na planetě Nova. Tahleta barevňoučká party-pohodička je totiž jeden obří kýč. A to i přesto, že jeho poslech svým organickým zvukem a na vyzrálejší posluchače cíleným výrazem irituje určitě méně než mnozí jiní mladší agresivnější hitparádoví vampýři.

Petr Doupal - Taková líbivá pitomost (4/10)
Vztah ke kapele: Jejich tvorba mě minula kvůli věku a míjí kvůli žánru.

"To bude slátanina!" oprávněně zněly obavy před poslechem desky. A byla, první poslech byl až vtipně příšerný. Po tom třetím jsem sice našel v albu lehké zalíbení, přesto ho považuji za takovou pitomost, parodii, slabou nekvalitní trapnost. Ale líbivou. Joss Stone se dobře poslouchá, Jagger je prostě Jagger, nicméně na desce je značně iritující ve většině písní přítomný houpavý reggae styl, po hodině jsem toho "Supa Evy" měl dost. Takové "Beautiful People" si dokážu představit v úplně jiném aranžmá. Takže jsem rád, že se dostalo i na energičtější a rockovější počiny jako "Energy" nebo "I Can't Take It No More". Bohužel přechody mezi žánry na "SuperHeavy" působí tak nějak divně. Při poslechu desky můžete nabýt dojmu, že si v jedné chvíli řekli: "Ty jo, a co tu ten AR Rahman jen sedí, tož dáme zas orientální, hoď tam nějakou indickou melodii." Zvláštně se také jeví odkopnutí čtyř kvalitnějších skladeb pouze do Deluxe verze. Celkově je i přes plno pěkných momentů deska podprůměrná, komerčně neuspěla, turné zatím není, tak snad to znamená konec téhle srandovní pětice.

---

Album: SuperHeavy - SuperHeavy
Průměrné hodnocení: 5,8/10
Celkový čas: 53:00
Skladby: Superheavy, Unbelievable, Miracle Worker, Energy, Satyameva Jayathe, One Day One Night, Never Gonna Change, Beautiful People, Rock Me Gently, I Can't Take It No More, I Don't Mind, World Keeps Turning