Miluju EP "Frankisum", poslouchal jsem ho v době, kdy frčelo MySpace a kdy ještě Frankmusik nefrčel. Když tehdá sliboval desku, měl jsem strašnou radost. A i když se mi jeho studiový debut "Complete Me" válí doma, myslím, že nijakým extra potenciálem neoplývá. A jsem moc rád, že nový počin dopadl tak fajnově. Vincent James Turner na něm makal, už když chystal debut, prý "bude to úplně jiné, jsem teď už úplně jinde, nebude taková anglicky nabroušená, bude více americká; a pokud bude někdo říkat, že to nejsem vůbec já, můžu jim na to říct maximálně, aby si vylízali prdel". A jak řekl, tak bylo.

"Do It In The AM" je jednou z těch američtějších desek, na kterých nenajdete, co vás na ní baví, prostě vás jenom baví. A možná to nebudete chtít přiznat. Je to ale hybné, easy, dříve slyšené, ale po svém, decentně naivní a trošku hloupější, ale taková má přece být hudba na pořádnou party, která díky osazenstvu zavání adolescencí, vodkou s clamato džusem a libidem.

Od začátku do konce se na vás valí kvalitně vyprodukované hitovky, jedna vlezlejší než druhá a jedna textově nenáročnější než slabikář, i když tématicky jinde (nebude sice "Ema mele maso", výborným příkladem ale zato může být čerstvý třetí singl z alba, nazvaný "No I.D.": "No, I got no I.D., no no, no I got no I.D., no, I got no I.D., no no, no I got no I.D., when there’s nobody else and there’s you and there’s me I don’t need no, I got no I.D. no no, no I got no I.D.").

Ve zmíněném singlu s náročným textem a vypointovaným příběhem hostuje Frankmusikovi dvacetiletá kráska z Malibu Colette Carr. Kromě ní na vás čekají i další dva hudební hosté (tedy pokud opomenu Martina Kierszenbauma alias Cherry Cherry Boom Boom, který Frankovi pomohl psát a produkovat): v titulním songu alba Far East Movement a v "No Champagne" Natalia Kills. Americkým-Asiatům vrátil Frank hostovačku (loni jim přicmrdnul na jejich třetí studiovku "Free Wired", kde mimo mnoho jiných zapěla i slečna Kills.

"Do It In The AM" je natřískané, hitovka za druhou, balady jako na debutu na desce chybí. Bylo by ale vhodné i zmínit, že jsou všechny dost podobné a že deska může lehko připadat někomu jako prázdná rozplizlina. A možná je to pravda. Ty songy se drží jednoduchých formulí, jedné a té stejné zaběhlé produkční šablony a jejich melodie se díky svým dispozicím spíše slévají. Pokud vás už dříve bavily Frankovy osmdesátkoviny a jeho obecně retro-synťákové tendence, potěší vás jejich modernější pokračování, songy jako "Footsteps" a "Struck By Lightning". Výborný je ale ostatně i už vloni v prosinci vydaný buzz single, hitovka "The Fear Inside".

Za tuto desku se Frank vůbec nemusí stydět. V mezích žánru je na dost dobré úrovni (i když by se obešla bez vaty jako "Brake Lights"), dostanete přesně to, co chcete. Je už hodně dlouho úplně jasné, že Frankmusik se snaží hlavně prodat. A s takovým zbožím se mu to povede více než s nějakým záměrem o sofistikovanou nad-pop-music.