Tomáš Klus je na české scéně nevídaný úkaz. Když počátkem roku 2008 vydal svůj debut "Cesta do záhu(d)by", trvalo poměrně dlouho, než si ho všimla rádia a začal sbírat fanoušky. S druhou deskou "Hlavní uzávěr splínu" ho už i ti největší pochybovači přestali brát jako svalnatého hezounka, co hraje písničky o lásce pro holky. A v době vydání "Racka" už je obecně považován za svébytného písničkáře, který je hudebně doma hlavně na koncertech, jichž ve dvojici s Kučerovským zvládá spousty. Jeho publikum se skládá z velmi širokého vzorku populace, od malých dívenek po starší pány, kteří si všichni společně notují a smějí se jeho vtipům. A asi si budou notovat i novinky z aktuální desky, živě totiž budou určitě fungovat lépe než z nahrávky.

Buďme upřímní - jako člověk, který v minulých letech na Kluse přesvědčil spoustu svých známých, co třeba jinak hudbu ani moc neposlouchají (nebo naopak poslouchají hodně a právě proto je ten hezounek s kytarou nezajímal), jsem z "Racka" mírně zklamaný. Stále je to výborná deska, ale nemůžu se zbavit pocitu, co všechno šlo udělat lépe... Největší problém "Racka" je totiž v tom, jak úžasně nedrží při sobě a rozpadá se na kusy.

Tomáš s Jirkou desku nahrávali doma a bez jakéhokoli producenta. A zásah někoho z venčí kolekci nejvíce chybí. Nejde ani tak o hudební stránku - absence bicích a důraz na folkovou tvář Klusovy hudby je u třetího alba naprosto pochopitelný a v pořádku - jako spíše o detaily, které nahrávku srážejí zbytečně níže. Kupříkladu úvodní legrácka "Teplota vody" nectí základní princip, že srandička by měla být srandovní sama o sobě, svou pointou, ne jen tím, že prostě je. Zahuhlaná necelá minutovka je zhudebněným návodem ke sprše, který vás pobaví poprvé, naštve podruhé a potřetí a navždy už track číslo 1 vynecháte. Až se skoro zdá, že čtyřicet minut a jen jedenáct skutečných písniček (ve srovnání s minulými alby, které nabídly mnohem více skladeb) bylo potřeba něčím natáhnout.

Mate také samotný název desky, který slibuje koncept. Čechovovy hry "Racek" (Klus ztvárnil postavu Trigorina v pražském Disku) se ovšem týkají pouze čtyři skladby ze závěru cédéčka, zbytek je tématicky prostě zpěvákova všechochuť. Oč lepší by bylo, když ona čtveřice (z desky bezpochyby nejlepších) písniček vyšla třeba jako samostatné digitální EP nebo v nějaké jiné formě. Takhle to působí, jako kdyby do už hotového pejskokočicího dortu někdo přihodil ještě další ingredience. Doporučuji "Trigorina", "Ninu", "Arkadinu" a "Trepleva" poslouchat samostatně, pak mají obrovskou sílu.

Předchozí řádky ale berte spíše jako lamentace fanouška, kterému vadí, když jeho oblíbenec něco udělá hůř, než by se dalo. Jinak totiž Tomáš Klus opět složil několik výtečných, několik velmi povedených a několik stále ještě nadprůměrných písniček. Z kvarteta rackovin naprosto vyčnívá dechberoucí "Nina", která nabízí jeho zamilovanější stránku, opakovaně pobaví novodobá vánoční klasika (doufejme!) "Ledaco" a dokonale emočně vyždíme "Dno za dnem", v níž kombinace elektrické kytary a Klusova řevu vnímavého posluchače totálně semele.

"Racek" je výborná deska plná písniček, které nedrží moc u sebe. Možná mám ale na Kluse jen příliš vysoké nároky. Za to se ovšem rozhodně omlouvat nebudu.