"Vždycky když vzpomínám na nejlepší období týhle kapely, tak to bylo těsně předtím, než vyšel "Nevermind". To bylo fakt úžasný. Je to ten okamžik, kdy je kapela na svým vrcholu. Všichni se děsně snaží a ve vzduchu visí takový vzrušení, že cítíte jeho chuť," , vzpomínal Cobain. V té úžasné době měla ze sebou Nirvana svůj debut "Bleach" vydaný u nezávislého SubPopu. K tomu slibný nový materiál otestovaný na koncertech. Energii i chuť hrát. Stát se velkou rockovou kapelou a vydělat spoustu peněz.

A taky tu byla nespokojenost s malým labelem. Kurt, který měl vždycky hluboko do kapsy (a bylo jedno, jak slavný zrovna byl), obviňoval SubPop ze špatného marketingu. "Bleach" považoval za lepší desku, než o čem vypovídaly prodeje (i když v době vydání "Nevermind" tvrdil, že debut silně nesnáší). A pak tu byl ještě heroin, droga, k níž Cobain dospěl v listopadu roku 1990. Novoselicovi hned účinky jediného léku na své žaludeční problémy (a rozumí se, že nejen na ně) vychvaloval, zatímco Grohlovi ve stejné době tvrdil, že heroin je k ničemu. V kontextu těchto skutečností se nemůžeme divit dalšímu Kurtovu výroku z té doby: "Každý den si všichni prožíváme nebe i peklo."

Nirvana měla skvěle našlápnuto. Hledala nového vydavatele a chvíli i koketovala s možností udělat si svůj velkej rockenrollovej švindl - najít velkou firmu, inkasovat zálohu na desku, kapelu rozpustit a vypařit se. Skupina se ale nakonec rozhodla pro nepunkové řešení. Ve finálním výběru zůstali tři labely: K Records, Charisma Records a DGC Records. A i když byli těsně před podpisem smlouvy s druhým jmenovaným, díky intervencím Kim Gordon se nakonec rozhodli pro DGC. U nich vydávali právě milovaní Sonic Youth.

"Nevermind" se mělo podle Kurta nejdřív jmenovat "Sheep", stádo. Na jaře 1990 nahrávali s producentem Butchem Vigem první demoverze druhého alba a Cobain na něj už tehdy vymýšlel upoutávku. "Vy sami nechcete být jako ostatní. Světu vládne spousta žen. Zničte Krista. Vyhlaďte mocnější a menší z obou zel. Ukradněte si Sheep. Ve vašem obchodě: Nirvana. Květiny. Parfémy. Bonbóny. Štěňata. Láska. Generační solidarita. A rodiče to zabije." Nakonec ale bylo všechno jinak, nezměnil se jen titul desky, ale i některé texty a názvy skladeb. A tak například svět poznal až "Stay Away" a ne "Pay To Play". Z osmi tehdy nahraných písní se nakonec na výslednou kolekci dostalo pět.

Deska se nahrávala o rok později, v květnu a červnu 1991, a kapela opět trvala na Vigovi jako producentovi, i když se vydavatel snažil prosadit jiná, osvědčená jména. Třeba Scotta Litta (dělal třeba desky "Green", "Out Of Time" nebo "Automatic For The People" R.E.M. a později, na albu "In Utero", přece jen bude pracovat i pro Nirvanu) nebo Davida Briggse (dvorní producent Neila Younga, který ale pracoval také třeba na albu "Henry's Dream" Nicka Cavea And The Bad Seeds). Jenže skupina byla s Vigem spokojená. Muzikantům bylo jasné, že právě on chápe ducha kapely. Věděl, kam Nirvana hudebně i emočně směřuje. Věřili mu a on věřil jim.

Nahrávání to bylo náročné a únavné pro všechny zúčastněné. Cobain nesnášel opakované přehrávání písní, opravování chyb. Vig to řešil tak, že často zapnul tlačítko record už v době, kdy se Kurt rozehrával a výsledek lepil z mnoha fragmentů. Nezřídka míchal více nahrávek dohromady tak, aby Nirvana zněla co nejplnějším zvukem. Chtěl, aby z alba vycházela stejná síla jako na koncertech. Některé výsledné verze skladeb vznikaly vlastně náhodou, bez promyšlené přípravy. V "Territorial Pissings" zapojil Kurt kytaru přímo do mixážního pultu a Chris zazpíval nepřipravené intro "Get Together" od Yongbloods. "Endless, Nameless" hrávali v různých verzích na koncertech, ta pro "Nevermind" vznikla ve studiu ve chvíli, když se nedařilo nahrát "Lithium".

Nejkomplikovanější ale byla skladba "Something In The Way". Když se opakovaně nedařilo najít správného ducha této procítěné písně, vzal Kurt španělku s nylonovými strunami a tiše ji zahrál. Nadšený Vig nechal vypnout ve studiu veškerý zdroj šumu od ventilátorů přes ledničku až po telefony. A tato verze posloužila jako základ pro výsledný mix, který známe z desky.

A i když se všichni na nahrávce nadřeli, pořád to nebylo ono. Únava se podepsala jak na Vigovi, tak na kapele samotné. Butchův finální master "Nevermind" zněl ploše a vydavatel se rozhodl přizvat Andyho Wallaceho. Ten se skladeb ujal a celou desku zremixoval (velmi podobná situace se bude později opakovat i u alba "In Utero"). "Snažili jsme se najít rozumnej kompromis mezi komercí a alternativním zvukem," tvrdil. Wallace zdvojil některé kytary, hodně změnil zvuk bicích, upravoval i Kurtovy vokály, přidávala se digitální ozvěna.

Vyčerpaný Cobain začal upadat do apatie. A i když byl později v rozpacích z výsledné produkce "Nevermind", v době, kdy se lámal chleba, neměl chuť ani sílu se jí vůbec zabývat. "Dovolil jsem, aby ta deska měla čistší a trochu víc komerční zvuk, než jsem měl původně v úmyslu. Nevím, jakej jsem k tomu měl důvod, nehledě na to, že už mě poslouchání těch samejch písniček dokolečka lezlo krkem. Snažili jsme se to třikrát přemíchat a zvolili jsme si na to vyhlášenýho odborníka, ale byl jsem už tak unavenej z toho neustálýho poslouchání těch samejch věcí, že jsem mu řek: 'Hele, dělej si s tím co chceš.'"

A pak vyšel "Nevermind". Nejdůležitější deska devadesátých let minulého století, která ale pomalu předznamenávala konec kapely. Po "Nevermind" už nemohl být pro ty tři kluky svět stejný jako dřív. Sláva, role mluvčích generace, idolů milionů lidí, mediální cirkus. Na nic takového nebyli připravení. "Škoda, že neexistuje ňákej kurz pro budoucí rockový hvězdy, rád bych do něj chodil. Možná by mi to pomohlo," postěžoval si později sám Kurt, kluk, co o slávu nikdy nestál. Alespoň ne v takové formě a koncentraci. A tak, když se "Smells Like Teen Spirit" stala hitem roku 1991 a Nirvanu na silvestrovském koncertu kontaktovali fanoušci i celebrity, Kurt znechuceně vyfuckoval herce Keana Reevese, schoval se s Courtney Love do hotelového pokoje a na dveře dal cedulku s nápisem "Zákaz vstupu slavných osobností. Šukáme."

Ale to už je jiný příběh, jen důsledek úspěchu "Nevermind". Desky, která změnila rockový svět a na čas otevřela dveře mainstreamu kapelám jako Pearl Jam, Soundgarden, ale třeba i Mudhoney. Alba, které do šatníků teenagerů vrátilo obnošené flanelové košile. Nahrávky, která osamělého asociála Kurta Cobaina proměnila v ještě osamělejší majetek celé jedné generace.

Citace uvedené v tomto článku pocházejí z následujících knih:
Charles R. Cross: Těžší než nebe, Volvox Globator 2003, překlad: Alice Chromá
Michael Azzerad: Come As You Are, Votobia 1996, překlad: Daniela Klečková
Nick Wise: Kurt Cobain & Courtney Love - Nic víc, Votobia 1997, překlad: Jiří Popel