O úvod večera se postarala francouzská parta Doyle, která se bez zapírání veze na vlně post-hardcore/screamo. Podle toho to na pódiu také vypadalo. Zajímavé, silně psychedelické pasáže přecházely v náhlé výbuchy energie. A to nejen hudební. Jak je pro styl typické, muzikanti svou produkci skutečně prožívali. Krom obligátního hopsání a divokých nečekaných kopů kytaristy se činil především vokalista Thomas, který jednou pobíhal mezi lidmi, podruhé se naopak za šíleného vřeštění povaloval po pódiu. Pomyslnou korunou jeho kreací bylo omotání kabelu od mikrofonu kolem konstrukce nesoucí osvětlení následované epileptickými trhavými pohyby. Mnoho lidí, kteří přišli natěšení na kytarové ekvilibristiky, produkci Francouzů nestrávilo, nicméně části publika se Doyle zřetelně trefili do vkusu.

Sál se zaplnil, atmosféra zhoustla. Vzduch prořízl hutný, avšak křišťálově čistý zvuk osmistrunných kytar a americké trio v čele s virtuosem Tosinem Abasim pozvolna přeneslo návštěvníky Rock Café do jiného světa. Tam, kde jak mávnutím kouzelného proutku dokážou hudebníci za ledového klidu přehrávat s absolutní lehkostí a precizností ty nejtěžší hudební party, kde se tvrdé metalové podklady kloubí se zvonivým jazzem tak přirozeně, jako by k sobě odjakživa patřily. V tomto světě publikum natěšeně hltá každý tón nesmírně složité struktury skladeb a s radostí rozplétá pavučinu lámané rytmiky. Animals As Leaders nepotřebují žádnou pódiovou show, za ně mluví hudba - v nejryzejším významu tohoto slova. Navíc je velmi příjemným zjištěním, kolik lidí dokáže v Česku takto náročná a čistě instrumentální produkce přilákat. Profesoři po zdrcujícím přesvědčivém výkonu sklidili ohromný aplaus a v sále snad nebylo člověka, který by si nepřál, aby se skutečně vyplnilo Tosinovo: "See you soon in Prague."

Animals As Leaders nastavili laťku zatraceně vysoko a Between The Buried And Me se nacházeli v nezáviděníhodném postavení. Hozenou rukavici však dokázali chytit za letu. Progresivní běsnění pokračovalo, komplikované songy se linuly sálem jako dlouhá řeka. Tento veletok nabídl vše myslitelné - death metalovou řež, rozmanité rockové pasáže i jazzové vložky. Přitom vše na sebe navazovalo až zázračně plynule, každý riff či intermezzo měly hlavu a patu a své logické místo v přirozeném proudu skladby.

Between The Buried And Me jsou jak živou vodou v dnešní záplavě technicky precizních metalových uskupení, která však v honbě za maximálním množstvím not a rychlostních závodech v bpm mnohdy zapomínají, že dobrou skladbu neudělá ekvilibristické cvičení, ale nápad a s rozmyslem vystavěné kompozice. Američanům zároveň rozhodně nejde po instrumentální stránce cokoliv vytýkat. Typickým příkladem budiž basák Dan Briggs, který svých pět strun drtil naprosto účelně do muziky a zároveň technickými finesami dokázal skvěle okořenit vybrané pasáže.

Vystoupení obou amerických uskupení přineslo krom excelentního hudebního prožitku i ujištění, že českému publiku progresivní tvrdá produkce není v žádném případě cizí a náročná muzika si své příznivce najde. Nezbývá než doufat ve více obdobných akcí.