Festival FM4 Frequency se po svém přesunu od Salzburgu již třetím rokem odehrává v menším městečku St. Pölten (zhruba hodinu vlakem od Vídně k Linci) v místě s poněkud zavádějícím názvem Green Park - hlavní část povrchu areálu je štěrk a kamení, vedlejší travnatá stage je pokryta laminátem, a posezení, na které jsme zvyklí z českých festivalů, zde tedy příliš nenajdete. Oproti nim však Frequency nabízí podstatně výživnější třídenní hudební program, což je hlavní a v podstatě jediný důvod, proč na tento festival zavítat.

Specifická atmosféra festivalů jako Pohoda či Colours Of Ostrava zde totiž nepanuje, vlastně i "méně pohodový" Rock For People je, co se vyžití v areálu týče, znatelně přívětivější. Snad i proto se většina rakouských návštěvníků na festival doslova stěhuje a do stanového městečka (rozuměj chaotický dlouhý pás nahuštěných stanů podél místní řeky) již od vlaků a autobusů přiváží na všem, co jede, nečekané množství alkoholu, kempových stoliček a dalšího nezbytného vybavení za účelem vytvoření "atmosféry" vlastní. Stavební kolečka či zásobovací vozíky nejsou výjimkou, stejně tak jako drobná, sotva zletilá děvčátka táhnoucí jedno či dvě plata pivních plechovek k vlastní konzumaci.

Hned první den programu byl pro naši skupinku
electro-indie nadšenců nejnabitější a zároveň přinesl asi největší zklamání v podobě zrušeného vystoupení The Vaccines a poněkud nešťastného časování některých headlinerů. Je jasné, že ne každého je možné uspokojit, ale umístit proti sobě Beady Eye a Kaiser Chiefs je z pohledu britpop fanouška mimořádně trestuhodné, stejně tak zamrzelo i paralelní vystoupení Chase & Status a IAMX Noise Cabinet v night parku v průběhu The Kooks.

Dost ale remcání, dále převažují samá pozitiva - Two Door Cinema Club a Kele pro nás festival příjemně odstartovali a denní koncert The National, přestože výborný, zřejmě nedosáhl kvalit klubového vystoupení v Praze den předtím. Volba Interpol vs. Hurts nebyla úplně jednoduchá, ale vzhledem k tomu, že Trpiče ještě uvidíme v Česku letos potřetí, nechal jsem se zlákat na Interpol. Vystoupení to bylo bezchybné, ale stejně jako na Open Air Festivalu týden předtím překvapivě "pomalé" a ve výsledku nevýrazné.

Vypadá to jako Oasis, zní to jako Oasis, ale Oasis to nejsou, jasný pane - jsou to tedy Kaiser Chiefs na úkor Beady Eye, kteří naservírovali jeden z nejlepších koncertů celého festivalu. O Kaiser Chiefs sice posledních pár let není tolik slyšet a jejich poslední album "The Future Is Medieval" úspěchu předchozích desek také nedosáhlo, nicméně hodina s Rickym & spol. rozhodně přesvědčila. Z prvního dne pak ještě určitě stojí za zmínku následné vystoupení The Kooks, konkurující německému národnímu pokladu Seeed.

Druhý, volnější den přinesl kratší vystoupení polozapomenutých The View, energický set The Kills a po oblíbených Crystal Fighters prudkým deštěm přerušený koncert Elbow, jimž ani vtipný popěvek bohužel nepomohl. Následní Kasabian vše plně vynahradili a po dvou letech na Frequency s obdobným setem, jen s několika novými písněmi z připravovaného alba "Velociraptor!" navíc, rozparádili houstnoucí dav.

Stejně jako večer předtím i v pátek patřila poslední dvouhodinovka na hlavní stagei oblíbené německé kapele s mohutnou účastí diváků, tentokráte v podobě taškářů Deichkind. Paralelní výkon britských The Rifles byl pro mě asi největším zklamáním festivalu.

Sobotní hudební nálož pro nás odstartovali Hadouken!, a přestože jim denní open-air vystoupení příliš nesvědčí, přítomní odpočatí fanoušci se nechali zlákat k hromadným rozcvičkám včetně mosh pitů a wall of death. Zatímco následné vystoupení Panic! At The Disco potěšilo zejména
-náctileté fanynky, gradující funky nálož Friendly Fires pak nenechala chladným nikoho z přítomných a zpěvák Ed MacFarlane svými pohyby v bocích jasně ukázal, kdo je tady největší hipster.

Před závěrečným headlinerem celého festivalu vystoupil ještě sólově Carl Barât s repertoárem vlastním i s písněmi Dirty Pretty Things a hlavně The Libertines, na které fanoušci slyšeli nejvíce. Nestárnoucí Stereo MC's pak zabojovali s výborně znějícími Rise Against a úderem jedenácté hodiny přišel vrchol v podobě plnohodnotného dvouhodinového koncertu Foo Fighters. Celý prostor nevelkého areálu u hlavní stage se - stejně jako loni na Muse či předloni při Radiohead - zcela zaplnil a Dave s kapelou předvedli nekompromisní show pro drtivou většinu návštěvníků.

Závěrem lze tedy shrnout letošní ročník Frequency festivalu jako velmi vydařený (podívejte se také na fotogalerii) a příští léto se určitě do St. Pölten s redakcí musicserveru opět podíváme.