Už z dálky by vás zaujalo, jak ti dva vypadají. Niki Altmann by pravděpodobně seděl v červených teplácích a do půl těla, název kapely napsaný červenou barvou na prsou. Phoebe Hall by měla na hlavě blyštivou paruku a bubenickou paličkou by třískala do malého činelu. Extravagance tak akorát, aby se na ně pěkně koukalo a zároveň jste v duchu nemuseli skloňovat slovo pozér.

Jdete blíž. Na první poslech by vám nejspíš přišlo, že ti dva jsou staří známí, možná bývalí milenci, kteří se po letech potkali a nenapadlo je nic lepšího, než si spolu nezávazně zajamovat. Jejich produkce je totiž značně minimalistická, lépe řečeno úsporná. Nic tu není navíc; My Name Is Music se zjevně drží hesla, že méně je více. Namísto klasického plného muzicírování slyšíte skromnou kytaru či baskytaru, pravidelný rytmus jediného bubínku, jeden činel a občas nějaký ten sampl. Zní to netradičně, ale funguje to!

Možná by vám jejich skladby zpočátku přišly jen jako obyčejné popěvky. Nakonec ale zjistíte, jak velký cit pro melodie vídeňská dvojka má. Třeba taková "Pop Is Dead", v níž se právě popovým hitům - tedy těm jednoduchým a hloupým - sami vysmívají. Velkým plusem My Name Is Music je také srozumitelnost jejich sdělení. Ať už vážná témata (environmentální "Black Summer" či politická "We Are Terrorists") nebo naopak vtipně nadsazená "Straight & Simple" ("I want you to be boring - I want that normal stuff. The guys that seem to be special are just not good enough."), většina textů má hlavu a patu.

Niki s Phoebe budou hrát a vám ani nepřijde, že už tam stojíte půl hodiny a nohou si mimoděk podupáváte do rytmu. Líbí se vám, jak jsou hraví, vtipní a zdravě sarkastičtí, že odkazují na své vzory (např. The White Stripes) a zároveň jsou dostatečně svoji, že umějí být něžní a stejně tak pořádně dirty. Ostatně, (dobrou) muziku, to mají už ve jméně.

Na tom náměstí už je sice nikdy nepotkáte, ale aspoň jste si tenkrát koupili jejich cédéčko.