Slovenská metropole hostila toho deštivého srpnového večera další kvalitou nabitý metalový večírek, který téměř zcela naplnil tradiční místo konání podobných extrémně-metalových akcí, bratislavský Randal Club. Kromě klasiků a jedné z největších legend světového metalcoru, kalifornských As I Lay Dying, nabízel program i dva zajímavé supporty - přímočaré drtiče Trigger The Bloodshed a progresivnější Sylosis, oba pocházející z anglické provenience. Bohužel kvůli shodě několika nepříznivých okolností vám nemůžu zprostředkovat své dojmy z vystoupení ani jednoho z této dvojice, neb jsem se na místo tak tak dostal až během příprav vystoupení samotného headlinera akce. V tu chvíli se začaly prostory klubu už nebezpečně zaplňovat a atmosféra začala houstnout. Velmi příjemně ji protnul jen jeden z dobře naladěných techniků během zkoušky mikrofonů s jednoduchými výkřiky "Fuck yeah!"

Než jsem se tedy stačil na místě rozkoukat, epické intro za ohlušujícího jásotu narvaného klubu připravilo uvítání pro legendární pětici, která se s tím nijak nemazala a odpálila svůj set náklepem "Within Destruction". Vše zdá se být na svém místě, přesto jsem měl z první poloviny setu trošku rozpačité zážitky. Kromě trošku delší doby, kterou kapela potřebovala k tomu, aby se dostala do provozní teploty, to bylo hlavně naprosto katastrofálním zvukem, který bych u takového jména a po tak precizním zvučení opravdu nečekal. Kulometné bicí a jako rašple ostrý vokál totálně přebily kytarové vyhrávky a melodické vokály a bohužel zde musím skloňovat onu okřídlenou frázi "zvuková koule". Už při mé první návštěvě Randalu na koncertě deathcoristů Suicide Silence v červnu tohoto roku to zvukově nebylo nic moc, ale pořád rozhodně lepší než včerejší zvukový kabátek. Zkrátka zvolený prostor se ukázal jako výrazně negativní determinant celkového zážitku.

To už máme čtvrtinu zážitku dolů, druhá čtvrtina dolů je pak za jakýsi neslaný nemastný výkon kapely. Jistě, instrumentálně nebylo co vytknout (byť ty čisté vokály Joshe Gilberta sem tam docela ujížděly) a hlavně bubeník Jordan Mancino s kytaristou Nickem Hipou jasně předvedli, že patří na svých postech mezi naprostou žánrovou špičku, ale jako celek působila kapela jaksi unaveně a bez energie, navíc toho času zarostlý Tim překvapivě některé pasáže docela neudýchával. Docela by to ospravedlňovalo jednak to, že jsou od loňského jara prakticky rok a půl nonstop na turné a na rozdíl od aktuálních metalcore hvězdiček s dvěma alby na kontě už mají odehráno a odježděno náročných jedenáct let, a jednak naprosto příšerné tropické klima, které navzdory puštěné klimatizaci v klubu panovalo.

Setlist byl hodně postaven na stále aktuální desce "The Powerless Rise", která pokračuje ve stylu předchozího opusu magnum "An Ocean Between Us", ale jako celek bohužel nenabízí tak silný materiál. Když se ale do setlistu vyzobaly jen ty nejlepší skladby, zařadily se mezi prověřené věci docela s přehledem, přesto se však největšího nadšení dostalo věcem jako závěrečné a pekelnou wall of death okořeněné "Confined", "94 Hours" nebo "Through Struggle".

Nepotěšil mě (navzdory avizované hodině a čtvrt) ani docela krátký, šedesátiminutový playlist, což je na headliner show poměrně málo, a to v kombinaci se zmíněnou unaveností muzikantů a příšerným zvukem dělalo ze setu AILD pouze nadprůměrné vystoupení, a že už jsem toho viděl opravdu hodně. Celkově tedy pro mě podobně jako jejich listopadový koncert ve Vídni mírné zklamání, daleko intenzivnější a živelnější klubový koncert z Prahy z doby před třemi lety, kdy v rámci předskakování naprosto zadupali do země hlavní hvězdy Killswitch Engage, se v mých očích bohužel překonat nepodařilo.