Republic Of Two nejprve ve čtyřech a nakonec v pěti (příchod bubeníka na scénu produkci velmi prospěl) hráli, když počasí konečně pochopilo, že to půjde i bez dešťových mraků. Pro mnohé posluchače to mohlo být až moc "vyklidněné", ale jak se říká, konec dobrý - všechno dobré. Pár hybnějších kusů (i krásná cellistka se do toho řádně opřela) přesvědčilo i pochybovače a přídavková coververze beatlesovské "It Won't Be Long" stvrdila dobrý dojem z produkce kapelky, která představila i novinku z připravované podzimní desky.

Monkey Business jsou dlouholetou festivalovou jistotou a ani letos v Ostravě v žádném ohledu nezklamali. Byla to výborná show (ty oblečky byly zase šílené) s hostující Terezou Černochovou, muzika šlapala, masa diváků na největší scéně byla pořádně rozpumpovaná a Matěj si zaplaval na vlnách rukou až do poloviny lidského moře. Funky a legrace - co chtít více?

Nestor českého rocku Vladimír Mišík byl ve velmi dobrém rozmaru a jeho Etc. se předvedli ve skvělé formě. Podařil se opravdu vynikající zvuk a potěšitelné bylo i to, že se kapela (slovy Mišíka) nestala revivalem sebe samých. Jistě, došlo i na "Variaci" a "Slunečný hrob", ale představení bylo postaveno především na skladbách z výtečné skvělé desky "Ztracený podzim".

Loni na poslední chvíli zrušený koncert Brendana Perryho se letos s ročním odkladem uskutečnil a nebýt bezvěrcem, děkuju Bohu a všem svatým navrch. To bylo něco neskutečného, jeden z největších hudebních zážitků vůbec. Odvažuju se tvrdit, že Perryho interpretace Buckleyho nádhery "Song To The Siren" zůstane už nepřekonaným vrcholem letošního ročníku Colours. Perryho koncert (kromě zpěvu obsluhoval i kytaru) byl hypnotický, nádherný, magický. Jeho hlas se nesl někde v jiných sférách a člověk měl pocit, že ten člověk může zpěvem léčit.

Po Brendanově produkci už to člověk mohl klidně zabalit s vědomím, že asi nic lepšího už nepřijde, ale to by byla škoda. Přišli ještě Blackfield - a loňský sukces Porcupine Tree (domovská kapela Stevena Wilsona) přilákal na Blackfield nemálo rockových fandů. Wilson se svým izraelským kolegou Avivem Geffenem dostál pověsti malířů klenutých floydovských melodií. Art rock, ale ne moc exhibicionistický, pořád šlo hlavně o melodie, i když místy v pěkně zatěžkaném zvuku. Hutná rocková show, Geffen coby rozervanec a Wilson jako soustředěný kytarový věrozvěst, pochutina!

(zbytek reportáže - Radek Londin) Klobouk dolů před pořadateli, jaká se jim v krátkém čase povedla náhrada za trumpetistu Jonse Hassella. Ten si totiž zlomil žebro, a tak ho do tandemu s producentem Janem Bangem musel doplnit Nils Peter Molvaer, což není ve svém žánru o nic menší persona, navíc s Bangem již koncertně působil. Ideální suplování, což se potvrdilo i na scéně. Zpočátku ambientní plochy Jana Banga doplňoval Molvaer střídmě, ale s tím, jak napětí v muzice rostlo, i on stále častěji využíval nejen svůj efekty přefiltrovaný nástroj, ale přidával i zajímavé vokální harmonie. Jedinou chybu, kterou tohle spirituální putování mělo, bylo to, že bylo příliš krátké, protože nořit se do poklidných tónů vesmírného etna by se dalo klidně hodiny.

Joan As Police Woman má na kontě dvě výtečné a jednu "jen" velmi dobrou desku (tu aktuální), na nichž ukázala, jak se dá zajímavě pojmout moderní písničkářství. Dorazila s dvěma spoluhráči, tentokrát bez baskytary, kterou nahrazoval většinu času dvě klaviatury obsluhující druhý klávesák. Ona sama střídala klávesy s kytarou a společně s bicími vytvořili neskutečně plný a pestrý zvuk. Hrála převážně z veselejší novinky, třeba takové "The Magic" nebo "Action Man" byly... mno... magické. Opět ji podobně jako svého času na Sázavafestu připadla role na velkém pódiu zaujmout ještě trochu odpoledně nekoncentrovaný dav, což se dá převážně poklidnějšími rytmy dost obtížně. Vidět ji na menší scéně nebo v klubu, bylo by to dokonalé... Takhle se pořád nabízí titul nejméně doceněné kapely pátku.

Brendan Perry je moderní čaroděj a svoje dávnými časy načichlé temnoty podává tak odzbrojujícím způsobem, že se vyhýbá pastím new age klišé. Jeho koncert ale velice potřeboval tmu. Je jasné a pochopitelné, že v pozdních časech organizátoři upřednostnili rozjetější kapely, ale v tomto případě by to určitě stálo za výjimku.

Další porci vrcholně současného písničkářství předvedl Miles Benjamin Anthony Robinson. Zvukově je někde na průsečíku mezi Paramount Styles a svým kamarádem Kypem Malonem (Rain Machine), kteří hráli na NY City Stage předchozí den - ačkoli nenabídl takový tah (Paramount Styles) ani osobitost (Rain Machine), skóroval vlastními zbraněmi - showmanstvím a spontánním spojením s kapelou i publikem. A kdo ještě neslyšel jeho studiovku, jistě tak pod dojmem koncertu učiní.

Cenu pro nejzábavnější a nejúžasnější "nesmysl" celého festivalu si musejí odnést Semi Precious Weapons. Ačkoli kvartet z New Yorku ještě nepatří mezi světové giganty stadiónových parametrů, rozhodně si to zaslouží. Jejich show stylem prezentace nejvíce připomínala Queen na vrcholu showmanství, myšleno v tom nejlepším popovém slova smyslu. Excentrický frontman Justin Tranter, pro kterého jsou rozběsněné davy jako kokain, perfektně hrající kapela a nálož extra chytlavých songů. Chvíli hráli jako AC/DC, chvíli jako Kiss (kdyby měli dvakrát větší talent), pak přišla řada i na dokonale patetické balady. Tranter hecující publikum, lející po sobě i spoluhráčích šampaňské, stagediving, dokonce odhalené pozadí... všechno ani s náznakem nějaké nucené křeče. Rock'n'roll už sice nemění svět, ale v podání takovýchhle bláznů, kteří ho hrají s neskutečným nadšením a zároveň nadhledem, je prostě nesmrtelný.