Čtvrteční část Colours bývala rozjezdová, s nějakou specialitou, kterou místní velmi tolerantní publikum vždy přijímalo vstřícně, ať už se jednalo o Garbarka, nebo Nymana. Letos se čtvrtek stal už téměř plnohodnotným festivalovým dnem o několika scénách. Zahajovací koncert ale speciální byl: souboj balkánských dechovek se nevidí každý den. Duel Fanfarle Ciocarlia vs. Boban i Marko Markovič Orkestar nakonec skončil dle očekávání remízou a zápas to byl velmi kvalitní. Týmy se střídaly v útočných akcích, Rumuni měli větší tak na branku a technické zdatnosti, naproti nim stojící Srbové bavili více pro publikum a jejich hra byla pestřejší. Pobavily fórky v podobě svérázných coverů "Summertime", "Born To Be Wild" a hlavně společné hrátky na téma bondovek.

Přesun na Brazilku jménem Luísa Maita přinesl zklamání: po šťavnaté balkánské show tu najednou byla trochu unylá prezentace nejistě intonující zpěvačky. A to byl pokyn pro odchod na The Herbaliser, jejichž produkce byla i přes slušnou hlasitost (zvuk byl občas dost agresivní) zasněným soundtrackem k retro filmu mírně zhuleného režiséra. Kombinace samplů se živou rytmikou, příčnou flétnou a trubkou zněla v ostravském podvečeru dobře (což je za tři). Zcela z jiného soudku (montypythonovská hláška "A teď něco úplně jiného" by ostatně mohla být sloganem celého festivalu) pak byli na hlavní scéně legendární Irové Clannad: nádherně vyvážený zvuk vícehlasů, harfy, housle, zasněný vokál Moyi Brennan se nesl proti setmělému nebi, z něhož na oplátku občas padal déšť (ale dalo se ty přeháňky v pohodě vydržet). Krásné to bylo - i na tom velkém pódiu koncert zněl intimně a křehce.

(Radek Londin) New York City Stage dala každému interpretovi, který na ní vystupoval, předem bonusové body k atmosféře. Výstavní hala nabídla zajímavý prostor, kde si užili lidé toužící bezprostředního kontaktu s interprety i ti, kteří rádi vše sledují zpovzdálí, sedíce u stolků. A hned první vystupující ji pokřtil takřka dokonalým koncertem. Českému klubovému publiku již dobře známý Scott McCloud se svou partou, v níž nechyběl ani cellista, předvedl nesmírně koncentrovaný výkon. Ano, už na desce jsou to silné písničky, ale naživo koncert gradoval až do téměř neskutečných výšin - jen co přišla skladba, která už mohla být vrcholem vystoupení, přišla další, která ji ještě trumfla. Ačkoli McCloud bývá díky svému vokálu přirovnáván k Lou Reedovi, naživo měl mnohem blíže k Bruci Springsteenovi, a to hlavně způsobem, jímž mistrně míchal cynické a černohumorné tóny s romantickým patosem tak, že to znělo naprosto civilně a uvěřitelně. S tím nejlepším ze syrové energie amerického indie rocku se v Česku na festivalech moc často nesetkáváme, o to byl tenhle koncert vzácnější.

(Radek Londin) Kdo sleduje vývoj anglických The Herbaliser, nemohl být překvapen show, kterou nabídli v Ostravě. Rappeři nedorazili, zato jsme si užili vydatnou porci instrumentálního funkování, navazujícího na to nejlepší z acid jazzu sedmdesátých let - tak jako na aktuální desce "Session 2". Současnost do oldschoolových beatů vkládal Ollie Teeba a jeho precizní turntablismus, stejně jako kaskády samplů. Díky skvělému nazvučení se pod pódiem kývala nejedna hlava.

(Radek Londin) Vysokou úroveň čtvrteční NY City Stage udržel projekt Rain Machine, za nímž se skrývá multitalent Kyp Malone, známý zejména jako jedna z ústředních postav kritiky i fanoušky zbožňovaných newyorských TV On The Radio. Jak to u sólových projektů bývá, realizuje tam své výstřednější muzikantské tendence. Jenže co zní z alba trošku roztříštěně, může se naživo krásně rozvinout... a tak se taky stalo. Malone je obdařen přirozeným bluesovým feelingem, který ničím nesvazoval. Chvíli šeptal - hlasem i kytarou - a za chvilku už v rámci jedné volně plynoucí písně vazbil a burácel. Jeho elastický hlas s naprosto přesvědčivou fistulí doslova poletoval éterem a s ním i emoce, hodně emocí. Rain Machine se podařilo halu zmenšit v malý klub, a to přestože neměl zpočátku zadní řady zdaleka na své straně. Na závěr ještě potěšil prohlášením, že se mu tady moc líbí a chce se vrátit s kapelou, od níž v jeho setu zaznělo taky pár kusů. Snad svůj slib dodrží, a Colours tak budou moct mít v kapse jeden z velkých trumfů pro příští ročník.

(Radek Londin) Rozpaky... Jinak se nedá popsat pocit z prvního vystoupení Roye Ayerse v Česku. Nepřijel totiž Roy Ayers, ale Pete Rock featuring Roy Ayers. Rock sice platí (nebo spíše platil) v pravověrné hiphopové komunitě za elitního producenta a DJe, ale lidé přišli na Ayerse a jeho band a toho se nedočkali. Byla to blamáž, která přitom začala ještě celkem slušně, když Ayers zahrál spolu se dvěma doprovodnými dechaři/vokalisty jeden ze svých největších hitů "Everybody Loves The Sunshine", samozřejmě na podklady z gramofonu. Jenže pak vše skončilo a začala jakási divná a lacinně podbízivá afterparty. Rock mixoval ty nejprovařenější funkové, soulové, a disco-popové hity, včetně Jacksona, Ala Greena, Bee Gees nebo Queen, a do toho se trojice postarších chlapíků kroutila a většinu času nevědela, co má dělat. Ayers se už po deseti minutách choval, jako by byl na odchodu, když se otočil zády k publiku a cosi gestikuloval do backstage nebo na své "spolupostávače". Až druhá polovina divného disco-setu to celé trochu napravila - když se pánové občas chopili svých nástrojů a ošperkovali známé hity svými skvělými sóly nebo zpěvem. O to více mrzelo, že jsme tyto pány nemohli vidět v opravdové akci. Nejvíce energie věnovali na závěr tomu, aby sehnali na pódium pořadatelku, která zpropagovala jejich trička a další merchandising. Trochu hořké setkání s legendou. Kdyby šlo o dvouhodinovou afterparty a byla tak i anoncována, člověk by se nechal bavit, ale tahle "show" netrvala ani onu hodinu a čtvrt, jak bylo avizováno v programu.

Brooklyňanka (to není dechovka z Nového Yorku!) Santigold svým potrhlým electropopem řádně rozhýbala publikum! Bláznivé kostýmy a oblečky, chechtání mezi písničkami, tanečníci z publika vytaženi na pódium, ostré beaty, přebasované houpavé rytmy, velmi slušná show! Pro mnohé diváky to bylo velké překvapení, ale mezi námi: Santigold bylo jedno ze jmen, na které jsem se letos těšil nejvíc. A taky mne utvrdila v názoru, že úplně nejvíc by to na Colours slušelo Robyn.