Nad Prahou právě vrcholila největší letošní bouřka a Ray Manzarek a Robby Krieger hráli shodou okolností píseň "Riders On The Storm". Jejich druhá návštěva Prahy gradovala, ze dvou třetin zaplněný klub nadšeně sledoval hru dvou starých pánů a třech dalších naprosto nepodstatných osob. Ti sice také podali skvělé výkony, ale kvůli nim se na vystoupení toho nejlepšího revivalu The Doors, jaký může existovat, nechodí. A přitom vše (zejména organizační stránka celé akce) nasvědčovalo tomu, že dnešní vystoupení nedopadne dobře.

Na začátku byla dobrá myšlenka zopakovat loňské strhující vystoupení kapely v místě s o dost méně honosným a o dost méně sterilním prostředím, než je Kongresové centrum. Koncert, kde budou lidi stát a naplno si užijí hudbu The Doors, nechají se jí unášet, přirozeně si ji vychutnají i pohybem. Jenže to, že se už před rokem mizerně prodávaly vstupenky mělo být pro pořadatele prvním varováním.

A tak se ani letos lístky neprodávaly jak by měly, a agentura přišla s nápadem udělat z pouhého koncertu jedné velké kapely festival. Prý Trutnov v Praze. A vstupenky se zase moc neprodávaly a první lidi začali remcat (koupil jsem si lístek na The Doors a ne na ten zbytek, kdo má být už v pět hodin na koncertě a podobně). Jenže ani přesun trutnovského festivalu do Prahy nepřilákal dostatek lidí a tak se pouhý JEDEN DEN před koncertem začaly objevovat informace, že se celá akce nebude konat v Incheba aréně, ale v KC Vltavská, tedy bývalém Klubu Belmondo. Pořadatel ale nedokázal dostatečně hlasitě a viditelně komunikovat tento přesun. Ještě v den koncertu nebyla tato informace ani na jeho oficiálním webu, ani na facebookovém profilu (tam ani nikdo nereagoval na praktické dotazy zmatených vlastníků vstupenek), nikdo nevěděl v kolik tedy celá akce začne (17:00 nebo 19:00). Prostě organizační fiasko.

Přesun do bývalého Belmonda nicméně nabízel zajímavé vzpomínky na minulost. Skoro před dvaceti lety se právě sem chodilo na Tichou Dohodu, která zde hrávala i "Roadhouse Blues", pak tu hojně vystupoval The Doors Revival Band z Brna. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že na stejném místě uvidím hrát i pány Kriegra a Manzareka, vysmál bych se mu.

Přesun do tohoto prostoru znamenal ale i jinou věc. Mizernej zvuk. Už při vystoupení Svatého Pluku, sboru jehož hlavní předností jsou přednosti jeho zpěvaček a rockový repertoár (návštěvníkům Trutnovského festivalu netřeba představovat) se zvuk tak divně převaloval sálem až se stal, při závěrečné Dylanově "Knockin' on Heaven's Door" naprosto nesnesitelným. Ve stejném duchu to pokračovalo u stále dobrých, nesmrtelných Psích Vojáků. Ti odehráli mix svých nejznámějších písní. "Žiletky", "Chce se mi spát", "Protínání" a další. A pořád to byl takovej ten uhuhlanej zvuk z Belmonda. Kdo se těšil na Půlnoc měl smůlu. Údajně její vystoupení zakázal sám management kapely.

Toho, kdo byl na koncertě Raye a Robbyho před rokem nemohlo dnes nic překvapit. Oba staří pánové jsou pořád fantastickými muzikanty. Koncertním verzím skladeb The Doors nechybí ani dnes dlouhé mezihry, předehry, dohry. Skladby jsou natahovány, Rayovy stařičké Vox Continental si povídají s Robbyho stejně starým esgéčkem a vy sledujete střídavě vlevo sedícího Manzareka v triku s nápisem Praha, vpravo stojícího Kriegra v triku s nápisem Vienna a téměř ani nemáte potřebu dívat se doprostřed na toho herce co hraje Morrisona a který by měl mít, aby to bylo geograficky správně, na triku nápis Bratislava.

A tak jsme zažívali prakticky totéž co loni, ale trošku jinak. Opět Carmina Burrana na úvod, velmi podobný setlist, nadšené a bouřlivé potlesky lidí, kteří opravdu mají Doors rádi, dobře je znají a rozumí jim. Na druhou stranu tu byla podstatná změna - v roli Morrisona se tentokrát pedstavil Dave Brock (Miljenko Matijevic byl přirozenější) a hlavně klubovej zvuk s Kongresovým centrem naprosto nesrovnatelný (asi jako sluchátka od vietnamců v porovnání se špičkovými Kossy). Vemi střídmá světla doplňovaly pestré projekce. Většinou šlo o psychedelické výjevy, objevila se ale i koláž světových diktátorů (při "Five To One") nebo archivní záběry na The Doors včetně Jima Morrisona ("L.A. Woman"). I tak ale koncertu chyběl moment překvapení.

Vidět a slyšet Raye Manzareka a Robbyho Kriegra je zážitek. Vidět je v malém klubu, z bezprostřední blízkosti, za světelno/zvukových podmínek srovnatelných s jejich začátky na konci šedesátých let minulého století je zážitek neopakovatelný a každý kdo na koncertě byl musel být spokojený. Nicméně zvukově to bylo před rokem o třídu jinde. Loni jsme zažili velkolepý koncert velké legendy za odpovídajících podmínek. Letos to byl koncert toho nejlepšího revivalu The Doors srovnatelný s jejich revivalem brněnským.

PS: Podle setlistu měli Ray A Robby v plánu zahrát mezi "Five To One" a "Touch Me" ještě "Spanish Caravan" a "Not To Touch The Earth", ale nakonec byly vyškrtnuté. Škoda že se pánové nevrátili při opravdu bouřlivém vytleskávání po "Light My Fire" a nezahráli alespoň jednu z nich.