"Tak takhle festivalová pohoda nevypadá," pronesl v neděli kolem poledne ve festivalovém press stanu jeden z přítomných novinářů, když se ze šedivé oblohy už poněkolikáté spustily provazce vody. K tomu rtuť teploměru někde na dvanáctce, vítr, že by si Marilyn Monroe nestíhala přidržovat sukni... Během dvou dnů však nastal obrat o sto osmdesát stupňů. Festivalová klasika - v sedm ráno rozlámané a zpocené hrabání ze spacáku, otevřít oba vchody, "aby to luftovalo", nebo ještě líp - vyvalit se někam ven do stínu. O tři hodiny později zasednout před stan na deku, aniž by hrozilo mokré pozadí, ke kafi ze stánku chleba s paštikou (případně k utopencům tekutý chleba bez paštiky), vyhrabat ze dna krosny sluneční brýle a spokojeně jít omrknout cvrkot v areálu. Tak právě takhle festivalová pohoda vypadá.

Metalcore - hardcore - punk rock nebo jiný příbuzný žánr; tak zase na Rock For People často vypadá úvod dne na velkých pódiích. Na tom největším - T-Music Stage - hned zkraje odpoledne řádila mlátička The Ghost Inside následována známějšími Cancer Bats. Ti se letos do Česka podívali už podruhé. Před průplachem zvukového ústrojí dala řada lidí přednost oplachu ostatního ústrojí v nedalekém rybníce, jiní se vydali do města doplnit zásoby na poslední večer. Mimochodem - autobusová linka HK - RFP byl nápad k nezaplacení. Vlastně doslova.

Zajímavý koncept letos fungoval na tzv. Showcase stagei. Zatímco první den zde patřil revivalovým kapelám, druhý den byl čistě ve znamení polských barev, třetí den odtud zněla výhradně slovenština (jo, já vím, že i Slováci, třeba šikovní Talkshow, umějí zpívat anglicky) a poslední den vyplnily kapely z Maďarska. Jaké návštěvy se kapely s přívlastkem HU v hangáru dočkaly, netuším, ale Amíci Anberlin by si na hlavní stagei rozhodně zasloužili lepší. Když už ne za vlastní, příjemně jiskřící tvorbu, za cover Depešáků "Enjoy The Silence" určitě. Mimochodem, zvuk byl po předchozí zvukové popravě v podání My Chemical Romance opět mizerný.

Jimmy Eat World pasoval Martin Wipplinger v článku věnovaném méně známým jménům na černého koně festivalu, řka: "Jimmy Eat World mají potenciál být jednou z vůbec největších hvězd Rock For People a konečně zbořit tu proklatou (mediální) bariéru, která stojí mezi nimi a rockovými posluchači v tuzemsku." Jim Adkins a jeho kumpáni sice ve velké míře vsadili na písně z osvědčeného alba "Bleed American", hvězdou se ale nestali a ani bariéry - kovové ani ty mediální - nezbořili. Zatímco někde v klubu by se na takovou "Sweetness" jistojistě skákalo půl metru do výšky, na Rock For People nejspíš chyběla ta správná chemie a možná i více skalních fanoušků. Nebo byl jejich set až příliš prostý a nenápadný. To samé se rozhodně nedá říct o Beatsteaks, kteří se svojí nekomplikovanou a spontánní prezentací ve stylu The Hives umějí hýbat s davy. Hýbali i tady.

Stále dostatek fanoušků má i Vypsaná fiXa. A při pohledu na možná pětiletou princeznu, jež v první řadě(!) sotva dosáhla na kraj hrazení, je jisté, že se o svoji budoucnost strachovat nemusí. Banda ze San Piega loni přímo na festivalu nahrála desku, letos "pouze" slibovala. Prý na podzim. Prostor dostaly i další stálice české scény NiceLand, Sunshine a Charlie Straight. Jejich zpěvák Albert se nejprve "pokuloval" mezi fanoušky, po odehraném koncertě zase pobíhal po okolí s cedulí "I [srdce] you".

Ale pozor, hledají se Tata Bojs! Kluci, kde ste? - Ále, v nějakém nanostanu. Je tu hlava na hlavě a vůbec to nedělá dobře našim biorytmům. Naše jediný přání je opakování, jako abychom slízli smetanu i za rok. Právě kluci z Hanspaulky měli největší "vinu" na tom, že jedna z hvězd celého festivalu, loučící se The Streets aka Mike Skinner, na velké stagei tak trochu paběrkoval. Tedy ne že by to jemu nebo jeho věrným pod pódiem extra vadilo. Mimochodem, Albertovu ceduli jsem viděl ve vzduchu právě tady...

To Pendulum - prý úplně nejvíc největší hvězdy - rozhodně nepaběrkovali. Zatímco se celá louka před pódiem "do posledního místa" zaplnila a ponořila do tance, marně jsem se škrábal za uchem, čím že je tahle parta tak výjimečná. Škrábu se stále. Pódiová prezentace o ničem, naprosto všední a ničím zajímavý drum and bass (to samé dnes hrají v klubu dva ze tří dýdžejů) smíchaný s naprosto všední a ničím zajímavou kytarou, afektovaný MC... Snad jenom vizuál scény měl něco do sebe. A že to mělo energii? To má i metronom vytažený na 130 dB. Po famózním nedělním setu The Qemists byla tahle australsko-britská sestava ztělesněnou nudou a pro mě osobně nejvíc přeceněnou kapelou na celém Rock For People.

Digitalism, nebo diskotéka pod hlavičkou Evropy 2? Čínské nudle, nebo klobása? Spánek, nebo tuzemák s colou? Sprint k autu, nebo unavený krok na vlak? Rock For People 2012? Aspoň, že v něčem je jasno.