Toto turné se možná překvapivě vyhnulo České republice, ale protože je to do Bratislavy skoro ze všech koutů Moravy co by kamenem dohodil, byla v útrobách Randal Clubu velmi často slyšet čeština. Jako první byli na programu večera němečtí neurotici War From A Harlots Mouth, kteří, jak je jejich dobrým zvykem, naložili všem v sále co proto koňskou dávkou živelné energie a hmatatelného tlaku. I protože jsem nestihl celý jejich set, tak se jim víc budu věnovat v reportu z pondělního koncertu deathmetalistů The Black Dahlia Murder v Olomouci, kde vystoupí jako co-headliner.

Jako druhá se představila mnou osobně nejočekávanější položka na programu, Američané After The Burial. Ti předvedli skvělý našlapaný set s brutálním zvukem a po všech stránkách dostáli své pověsti jedné z nejtalentovanějších a nejperspektivnějších kapel progressive deathcore odnože. Pánové totiž tvoří velmi chutný a svěží mix staré školy (reprezentované thrash metalovými kytarovými sóly a řadou skoro až heavymetalových "veselých" kytarových vyhrávek) se žhavou současností (v podobě djentových podladěných osmistrunných kytar, masivních breakdownů a brutálního řevu). Právě díky řadě žánrových přesahů a schopnosti napsat hitové pecky a nepovýšit instrumentální exhibice nad samotnou píseň jim věštím zářnou budoucnost a velká pódia, podobně jako se bez jakýchkoliv uměleckých ústupků dostali během dvou tří let australští Parkway Drive z úplného undergroundu na světovou metalcorovou špičku. Toto platí hlavně pro věci z poslední desky "In Dreams", které tvořily přesně polovinu setlistu. Druhou pak obsadily starší, tvrdší a techničtější kousky.

Byla opravdu velká škoda, že se z tohoto turné nakonec museli odhlásit All Shall Perish, kteří by jinak byli pro velkou řadu lidí stejným, ne-li větším tahákem a důvodem, proč se na koncert vypravit. Místo nich se představili (a to docela překvapivě i v luxusním hracím čase) skotští mladíčci Bleed From Within a ani napodruhé mě nijak nepřesvědčili o tom, proč by měli být nějakou zářivou kometou na současné scéně. Pro mnoho lidí je možná sympatické, že jako jedni z mála nejsou vystajlovanými emaři s patkami a hlavně že kytaristé vypadají hodně vintage a spíš bych je tipoval na thrashmetalisty z osmdesátek. Stejně tak i texty, které se hemží hrdinstvím, eposy a podobně, spíš připomínají lyriku nějakých heavymetalových válečníků.

No a i samotná hudba je poměrně konzervativní metalová hoblovačka, která mně osobně připomíná spíš retro spolky jako Devildriver nebo Unearth. Nic proti tomu, sám je poslouchám docela často, ale mezi současnou scénu prostě nezapadají. Hlavní problém u BFW ale vidím v naprosté průměrnosti předkládaného materiálu. Je to celé jakési neslané, nemastné, nezajímavé - ani pořádný groove metal typu Machine Head ani technická moderna. A ani solidní zpěvák, který vypadá výzorem i image jak pokrevní bratr Oliho Sykese z Bring Me The Horizon, to celé nezachránil. Jediná kapela večera, která nebyla ničím originální a v ničem nevynikala. Průměr a šeď. O to větší záhadou je mi víc než vřelé publikum během jejich setu.

Celý večer bohužel nabral zpoždění, a tak i headliner noci spustil o dost poději, než bylo plánováno. Nijak se to ovšem neprojevilo na nadrženosti publika, kdy si ve své ortodoxii fanoušci Suicide Silence nijak nezadají s vyhlášenými ultras Slipknot nebo Slayer. Kalifornští těžkotonážníci a vůdčí představitelé aktuálního hlavního proudu v extrémním metalu vlítli na pódium jako utržení ze řetězů a to, co následovalo, se nedá přirovnat k ničemu jinému než k otevření bran samotného pekla.

Brutální hruborznné riffy, masivní údery bubeníka Alexe Lopeze, které vynikly především v těch pomalých a neskutečně heavy breakdownech, ale především… především démonický zpěvák Mitch Lucker, jeden z nejcharismatičtějších frontmanů, které máte možnost na koncertech vidět. To můžu potvrdit i já, a že už jsem toho viděl skutečně hodně. Jak prvotřídní omalovánky potetovaný chlapík jen v tílku, které bylo už po první skladbě "Wake Up" propocené naskrz (jasný to důkaz maximální energie, kterou Suicide Silence do svých show vkládají), si ihned omotal všechny přítomné kolem prstu a jeho neustálé hecování k circle pitu se rozhodně nesetkalo s nepochopením, spíš přesně naopak.

Moshovalo se jako o život (ta přelévající se vlna spalující energie z pódia do davu a zpět byla přímo hmatatelná). Ukázky z chystané třetí desky dle očekávání ani naživo nepřesvědčily, naopak největšího ohlasu se samozřejmě dočkaly již zkultovnělé hymny z debutu "The Cleansing". Že má kapela zkušenosti s velkými pódii, bylo poznat i na některých laciných projevech mezi skladbami, konkrétně hlavně v klasické hře: "Tak co, udělá pravá strana sálu větší virvál než levá? Nebo naopak? A nebo má největší koule střed?" Nevím no, tyhle stadiónové móresy mi k téhle hudbě moc nesedí. Milým zakončením byl závěrečný cover od Deftones. Celkově určitě povedená show, přesto ten večer headlineři rozhodně nepřevyšovali své supporty a v některých ohledech za nimi i zaostávali. Celkově šlo o povedenou akci, nakonec s tak akorát velkou návštěvou pro dané prostory, které jedinou pihu na kráse dělal pouze od začátku špatný zvuk, který se bohužel ke slovu ideál nepřiblížil ani při setu tahouna večera.