Brezovský, majitel neobvyklého skladatelského talentu, zemřel ve dvaceti na začátku devadesátých let. V době, kdy "Bratislava bola skanzen", jak zpívají Živé kvety. Přesto po něm zůstala kvanta muziky, ze které jeho spolužák z konzervatoře a nejlepší kamarád Oskar Rózsa poskládal v roce 1999 "Hranu". Od té doby se toho změnilo hodně a v Rózsově životě jakbysmet. Z tehdy nadějného hudebníka se dnes stal široce respektovaný hráč na baskytaru, skladatel i producent se zkušenostmi z bostonské Berklee. "Hrana", která svého času vyšla v pouhých tisíci výliscích, se prostřednictvím nových technologií rozšířila mezi širokou posluchačskou obec a pro část publika se stala přímo kultovní záležitostí. Velký ohlas i po letech od jejího vydání vlastně stál za vznikem letošního turné. Rózsa & spol. si živou verzi nahrávky vyzkoušeli už loni na bratislavském festivalu Viva Musica!, čili letos šli do jistého. Hrana tour 2011 čítala šest zastávek a vyvrcholila čtvrtečním koncertem ve slovenském hlavním městě. Stylově, vždyť Brezovský strávil celý svůj nedlouhý život právě zde.

Už od sedmé večerní se před Majestic Music Clubem začali srocovat fanoušci a dav místy přetékal až na Karpatskou ulici. Vyprodaný koncert začal kolem půl deváté úvodními tóny "Keď kvety stromom odpadnú", otvírákem desky, na kterém šlo krásně ilustrovat Brezovského tvorbu - těžce uchopitelnou, špatně škatulkovatelnou. Jde o pop? Art rock? Anebo o specifickou odrůdu vážné hudby? Ať už si vyprodaný sál přiřadil jednotlivé songy do subjektivních kolonek, jedno je nezpochybnitelné. "Hrana", to jsou především dobře napsané písničky, které navíc fungují i naživo. Ne nadarmo znamená pro slovenskou hudbu devadesátých let to, co v osmé dekádě Ursínyho "Modrý vrch".

Koncertní kapela, poskládaná z es SVK hudební scény (za všechny: Martin Valihora - bicí, Marek Minárik - basa, znáte ho z Lucie, Vladislav Šarišský - klavír), během večera přehrála legendární album celé, až na instrumentálku "Medzi nebom a...". Místo ní si posluchači přišli na novinky "Vietor" a "Čertovská", jež letos vyšly jako bonusy na reedici "Hrany" (viz infobox), a také "Anjela", kterého Rózsa našel v Brezovského pozůstalosti a věnoval jeho matce. Překvapením pro Brezovského fanoušky byla rozhodně "Chcem zmiznúť z tohto mesta", písnička kapely Anavany, kterou měli Brezovský s Rózsou v osmdesátých letech.

Byl to skoro doják, sledovat chlapy po třicítce s určitým kulturně-společenským statusem, jak hrají s entuziasmem písničky svého dvacet let mrtvého kamaráda, které napsal v nějakých sedmnácti. Vlastně celý večer byl na emoce bohatý. A zároveň prostý patosu. Šlo o kamarádskou vzpomínku na génia, co za talent tvrdě zaplatil. Smutek se vytratil, zůstala jenom fantastická hudba. Zatímco "Košulenka" rockově burácela, jemnou "More a ty" protkala violou Ivana Pristašová. Refrén "Cigáske" zpívala s kapelou celá hala a "Hračičkára" zase host David Koller ("Omluvte moji slovenštinu."). Většinu songů odzpíval Oskar Rózsa, který během jednotlivých písní příliš nemluvil... a ani nemusel. Vrcholem večera byla jednoznačně emotivní "Chcem byť sám" a "Nechcem byť ako ostatní" s prorockým zvoláním: "Raz budem podstatný!"

Ti, kteří věří na přenos energie, si ve čtvrtek v Bratislavě přišli na své: dobře napsané písničky odehrané skvělými muzikanty (paušální otázka: Co by Brezovský ještě všechno stihl napsat, kdyby žil?) i emotivní chvíle, které prostě napsal život ve své tvrdosti a opravdovosti. A jako perličku obraz Marka Ormandíka, autora obalu "Hrany", jenž během večera maloval na plátno vedle pódia obraz na motivy momentální atmosféry. Ve čtvrtek v Bratislavě to byl zkrátka svátek hudby. Kdo nebyl, nechť si povinně sežene připravované DVD.