Karel Černoch, stejně jako spousta dalších jeho vrstevníků, měl tu smůlu, že se narodil do špatné doby. Je nejtypičtějším příkladem toho, jak komunisti dokázali zničit talent. Dvoudisková kolekce "Docela obyčejné písně" pak může sloužit jako smutný důkaz. Důkaz toho, že nebýt normalizace, kariéra zpěváka a autora mnoha hitů by se ubírala jiným směrem. Spojení coby - kdyby ale nemá smysl používat. Jeho kariéra se uzavřela v roce 2007, kdy jej dostala rakovina tlustého střeva, a my tady máme výběr, který by se rád tvářil jako definitivní. Bohužel spíše vzbuzuje rozpaky.

Co se hodně nepovedlo, je dramaturgie alba. Sestavovatel alba, pan Jiří Brodský, snad pouze vybral nejznámější skladby, přidal pár méně známých, pak zmáčkl tlačítko shuffle a vyšel mu z toho nehezký mišmaš. Že to chtělo trochu přemýšlet, vás napadne už při poslechu prvního ze dvou disků, kdy za dvanácti skladbami ze šedesátých let je zasazené disko "Pár slov, pár kroků, pár gest" z kraje let osmdesátých. Jakkoliv tenhle song patří k těm stravitelnějším z pozdějšího období, tenhle přechod působí jako pěst na oko.

Další výhrady mám bohužel k samotné hudbě. Když porovnáte jeho tvorbu před rokem 1969 a po něm, nemůže vám uniknout kvalitativní pokles Černochovy tvorby. Zatímco ta raná se nesla ve stylu barokního, místy až psychedelického popu (i když u nás se to všechno házelo do pytle zvaného bigbít) a snese srovnání se zahraniční tvorbou (The Walker Brothers, The Zombies), pozdější odklon ke klasickému českému střednímu proudu a estrádním výstupům je dodnes těžce stravitelný a ani trochu nevybočuje z průměru. Žánrové přešlapy (zkusil si například swing, šanson nebo moderní country) v jeho kariéře jsou spíše mínusem než plusem. Nejvíce mu seděla beatová hudba.

Onen přelom v jeho kariéře lze dokonce definovat konkrétní skladbou - "Píseň o mé zemi". Ta vyhrála Bratislavskou lyru 1969 (festival populárních písní) a tehdejším soudruhům přišlo, že píseň vystupuje okatě proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Následoval zákaz činnosti, následně sebekritika a ono podrobení se režimu. Zarazil se tak i přísun hitů - tvorbu z konce šedesátých let už zpěvák nikdy nepřekonal.

Karel Černoch - Píseň o mé zemi

K nejslavnějším skladbám z jeho repertoáru jednoznačně patří "Zrcadlo" (ke které složil hudbu) a "Ona se brání". Dále taky "Nářek převozníka" (typický barokní pop) nebo "Docela obyčejná píseň", kterou bych se nebál zařadit k jeho vůbec nejlepším (při stoupavém refrénu mrazí v zádech). Protipólem ke jmenovaným písničkám jsou perly jako duet s malým Filipem Brabcem ve skladbě "Víc než přítel" (to spíš doporučuji pro pobavení verzi se Zdeňkem Srstkou ), "Ve dvou se to lépe táhne" (duet s Jiřím Wimmerem) případně otravná předělávka "Unchained Melody", která má k originálu od The Righteous Brothers hodně daleko.

Karel Černoch - Zrcadlo

K výjimkám z novější tvorby patří duet s dcerou Terezou ve skladbě "Bylo to jen zdání" (původně Babyface), taky se povedl duet s Petrem Mukem v "Tančíš sama" - poslouchat tyhle dva skvělé vokalisty je čirá radost. No a slavný "Večerníček" nám připomene dětství, takže lehkou infantilnost odpustíme.

Karel Černoch - Večerníček

Co nepochopím, je absence některých filmových písní jako například "Buďme na sebe hodní" z filmu "Homolka a Tobolka" nebo "V tom" z filmu "Jak básníkům chutná život". Minimálně u druhé jmenované je to neomluvitelné. O skladbách "Stůj, občane!", "Procitnutí" nebo "Píseň pro syna" ani nemluvě. Je v pořádku, že se Supraphon snaží připomínat hvězdy československé pop music, ale neškodilo by zapracovat na obsahu. Třeba přibalit booklet, který bude obsahovat víc než jen dvě stránky s fotografiemi a seznam skladeb. Chudák Karel Černoch si takovou rychlokvašku nezasloužil. Už jenom proto, že to byl znamenitý zpěvák.

Nízké hodnocení je pro výsledný produkt. Kdybych měl hodnotit samotnou hudbu, půjdu minimálně o bod nahoru.