Předpokládám, že se v tuzemské scéně dobře orientujete. Jak je na tom české reggae?

Pavel: V první řadě je problém, jak je u nás tahle kultura vnímaná. Jednak lidé považují za reggae něco, co reggae vůbec není, jednak je v Česku tahle subkultura dost vyhraněná. Je vnímána skoro až hanlivě - zkouření lidi s dreadama sedící někde na sluníčku v parku. Když vyslovíš slovo reggae, každej si prostě představí vyhulenýho Michala Šepse. Jenže reggae není o sluníčku a trávě, žádné "don’t worry be happy". Jsou tam stejná témata jako v ostatních žánrech, třeba africké reggae je těžce sociálně zaměřené.

Čím je tohle pokřivené vnímání způsobené? Nemůže za to izolace za komunismu, s jejímiž následky se dodnes potýkáme?

Štěpán: Tím to není. Kolem nás jsou státy, které měly stejnou startovní pozici a dneska jsou mnohem dál než my. Přinejmenším Polsko nebo Maďarsko. Reggae je tam oblíbenější, funguje tam spousta kapel, které jezdí turné po Evropě, a celkově je tam tahle scéna mnohem dál než u nás.
Pavel: Přisuzuju to obecné úrovni české hudební kultury. Ono možná platí, že "co Čech, to muzikant", ale je potřeba mít hlavně rozhled. Pokud člověk nemá ty správné vzory, nemůže produkovat muziku na světové úrovni. A zároveň pokud se samotní posluchači nezajímají o kvalitní hudbu, těžko rozpoznají rozdíl. Proto je u nás tak populární Divokej Bill nebo třeba Chinaski.

Za to ale z velké části můžou média.

Pavel: To určitě. Když si pustíš Radiožurnál, zjistíš, že jejich dramaturgie je úplně stejná jako před dvaceti lety. Přitom je to veřejnoprávní médium, které by se mělo aspoň trochu věnovat i novým trendům. Jenže oni už dvacet let hrajou Janka Ledeckého. Takže pokud se normální člověk o novou hudbu sám aktivně nezajímá, nemá se o ní jak dozvědět. Zase ale rozumím tomu, že ta obyčejnost se u nás prodává, takže rádia to pak tlačí. Je to začarovaný kruh.
Štěpán: Myslím, že by se mělo začít od kapel, které by se měly učit v zahraničí a něco nám pak přinesly zpátky domů. My to tak zkusíme.
Pavel: Není to tak, že bychom tu neměli dobré kapely, ale ten evropský pohled a rozměr nám prostě chybí. Vždyť která česká kapela jezdí po světě a hraje na velkých festivalech?

A jaká je situace jinde ve světě?

Pavel: My hodně jezdíme na zahraniční reggae festivaly a vidíme, že tam je to součástí mainstreamu a podle toho to taky vypadá. Dneska už tenhle styl hrají i takoví šampóni jako já. Třeba v Německu, tam stojí reggae a pop ruku v ruce, třeba Gentleman je tam naprostou celebritou.
Štěpán: U nás lidi málo poslouchají ty novější a modernější směry. Ten oldschool je super, lidi jako Horace Andy položili základy, ale v Americe a už i na Jamajce se teď reggae dělá jako r'n'b. Používají se synťáky a ty styly se začínají pomalu přibližovat. Celá takzvaná urban scéna začíná hodně fúzovat.

Nemůžu si pomoct, ale pořád mám pocit, že reggae - stejně jako rap - patří černochům.

Pavel: Jo, dělají to nejlíp. Ještě jsem neslyšel bílou kapelu, která by mě tak zabila, jako mě zabíjejí černý kapely. Ale to není důvod, aby to běloši nedělali.

Před pár měsíci jste vyhráli Anděla. Upřímně - věřili jste si?

Pavel: Měli jsme pocit, že v tomhle žánru funguje pragocentrismus, ale nakonec se ukázalo, že to není pravda. Po pravdě jsme si mysleli, že vyhraje jedna z dalších dvou nominovaných kapel.
Štěpán: Co ti budu říkat, byl to super pocit. Jasně, nevyhráli jsme Grammy, ale je to pro nás velké zadostiučinění. V tu chvíli jsem si vzpomněl, jak jsme před pěti lety začínali v malé zaplivané zkušebně, a promítnul se mi celý vývoj kapely.

Vyvolal tenhle úspěch zvýšený zájem o Pub Animals? Chodí vám teď třeba víc nabídek od promotérů?

Pavel: Jednak chodí víc nabídek, hlavně pak na kvalitnější akce. Myslím tím akce většího významu a takové, které jsou lépe organizované. Už nám skoro nikdo nenapíše: "Přijeďte za tisíc korun na druhou stranu republiky." Ale nemyslím, že je to jenom tím Andělem. Poslední rok dva o nás bylo trochu víc slyšet, tak se to nasčítalo.

Minulý rok jste se jako první česká kapela dostali na velký mezinárodní reggae festival Rototom Sunsplash. Byla to velká škola?

Pavel: Byla to obrovská škola. A nejen hudebně. Stojíš tam a pozoruješ ten profesionálně fungující kolos. To není jenom o tom, jak tam ty kapely hrají - je to o tom, jak zvukaři zvučí, jak funguje organizace, jak se nikdo vožralej neválí v blátě, jak po sobě lidi docela uklízejí a tak dál. Tohle u nás trochu vázne, což ale zase souvisí s tím naším zakořeněným "buranismem" a přístupem k hudbě.

Jak velká je to akce?

Štěpán: Dohromady tam bylo asi sto šedesát tisíc lidí. Funguje to jinak, než je obvyklé - přes den jsou divadla, přednášky nebo se prostě válíš na pláži. Hrát se začíná až večer, což se nám líbí. U nás do tebe celý den hrnou muziku a večer už jsi z toho všeho unavený a tolik si to neužiješ. Paradoxně na některých festivalech u nás toužíš se alespoň na chvilku před muzikou schovat.

Když vás poslouchám, přijdete mi jako totální perfekcionisté. Je tedy asi jasné, proč jste na svojí debutové desce "Safar-i" makali tak dlouho?

Pavel: Chtěli jsme všechno dotáhnout do posledního detailu, abychom byli spokojení, prostě vychytat všechny mouchy. Neměli jsme deadline od vydavatelství, a tak nebyl důvod spěchat. Obecně se snažíme dělat všechno tak, abychom se co nejvíc přiblížili světovým standardům. Od grafiky přes zvukaře až po samotné cédéčko.

Takže jste nahrávali a nahrávali, až z toho místy vylezlo i čtyřicet stop...

Pavel: To i víc. My máme rádi mnohovrstvou muziku. Tím, že jsme se dostali do studia, kde je to možné, a navíc k producentovi, který je tohle schopný pojmout a sám něco přidat, v tom nebyl žádný problém.
Štěpán: Nahrávání byla docela piplačka. Každý zvuk, který na desce uslyšíš, jsme slyšeli minimálně stokrát.

Chtěl bych mít vaši trpělivost.

Pavel: To víš, že jsme se i hádali. Vrcholy euforie střídaly vrcholy depky, kdy jsme třeba nahrávali do šesti do rána pak jsme celonoční práci komplet smazali a začali nanovo. Ale to k tomu patří a jsme rádi, že jsme to absolvovali. Mohli jsme místo toho sedět na terásce a plkat o autech nebo kdo s kým chodí. (směje se)

Musím zmínit, že jste nahrávali ve studiu Biotech u uznávaného Ecsona Waldeze. Nepamatuju si, že by někdy dělal reggae, tak proč právě tam?

Pavel: On reggae vůbec nedělá, ale šli jsme k němu úmyslně. V Česku totiž reggae producenti nejsou. Teď budu asi kontroverzní, ale nikdo to u nás nedělá ani na středoevropské úrovni. A Ecson byl zvukově nejblíž tomu, co se nám líbí a co jsme chtěli. Máme rádi spojení reggae s funkem a synťáky a říkali jsme si, že právě Ecson je člověk, který by tohle mohl zvládnout. Upřímně si myslím, že on je v týhle republice jeden z mála, kdo to cítí světově. Možná je to až trochu obsese, ale tak to prostě musí být!

Taky to u něj stojí ranec.

Štěpán: To sice jo, ale dobrou desku prostě neuděláš doma na koleni. Pokud chceš špičkovou úroveň, musíš jít do špičkového studia a zaplatit za to odpovídající peníze. Tohle je základní rovnice, kterou u nás bohužel většina kapel pořád nechce chápat a přistupuje k tomu s despektem.

Jak jste si s Ecsonem sedli osobně?

Pavel: Ecson nám přirostl k srdci. Byly chvíle, kdy i pro něj to bylo náročný, ale přesto s náma tvrdě pracoval. Jednou za čas za ním vyrazíme na kafe do Prahy a rádi se vidíme. Hned po Andělech jsme se mu jeli pochlubit a měl z toho ohromnou radost. A my měli radost, že má radost. Ještě aby neměl, když se na desce z velké části podílel.

Odlehčíme. V souvislosti se skladbou "Mario" mě napadá, jestli jste jako malí hráli videohry.

Pavel: Hráli a stále rádi hrajeme. I proto ta deska trvala sedm měsíců. (směje se)

Chodíte rádi do zoo?

Oba současně: No jasně!

A u jakých zvířat trávíte nejvíce času?

Pavel: Surikaty jsou největší zabijáci.
Štěpán: Mravenečník.

A do hospody chodíte taky rádi?

Štěpán: Tam určitě častěji.
Pavel: Po pravdě jsme spíš "pub" než "animals".