Je pravda, že první čtyři desky této kapely byly mnohem více progrockové než pátá nahrávka "Heads Or Tales", již mnozí skalní fanoušci přijali s rozpaky. Album totiž, jak už je z obalu patrno, směřuje více k načančanému, pompéznímu, popovému stylu. Naštěstí všechny poznávací atributy kapely jsou zachovány a několik skutečných pokladů a stálic koncertních setů se z alba přece jen vylouplo.

Formaci se zřejmě zastesklo po časech dávno zašlých a v mírně obměněné sestavě "Heads or Tales" nahrála znovu. Změny na postu se naštěstí netýkaly hlavního poznávacího článku kapely - kytaristy Iana Crichtona, který je díky své úchvatné hře a mistrným sólům tím, co dělá Sagu tak výjimečnou. Ovšem výjimečnost by se nedostavila jen s kvalitní kytarou, ale taky je potřeba stejně zdatného souputníka, kterým je bezesporu klávesista Jim Gilmour. Ten je nejen mistr klávesových linek a úžasného kupení různých rejstříků a efektů, ale též velmi zdatný zpěvák. Saga šla vždycky v rámci možností s dobou, a tak si na tomto albu užijete syntezátorových efektů a palety vrstev různých melodických linek.

Stejně tak na svém, léty ověřeném postu, zůstal i bratr kytaristy Jim Crichton. Z rodinných důvodů odešel z pozice zpěváka zakládající člen Michael Sadler, aby ho nahradil charismatický muž na svém místě - Rob Moratti. Nicméně původní zpěvák Sadler už je v současnosti zase zpátky v kapele, takže můžete toto album brát i jako zachycení jedné části éry v čele s Morattim.

U kapely, jako je Saga, bych ráda hodila všechny škatulky za hlavu a soustředila se na požitek z hudby jako takové. I ti nejzarytější rockoví škarohlídi a odpůrci syntezátorových osmdesátých let musejí uznat, že je to album chytlavé, protože Saga má zkrátka nos na silné melodie a unikátní zvukové kulisy. Sem tam si připadáte jako v soundtracku k nějaké fantasy počítačové hře, poté kapela nasadí výhybku a člověk žasne nad rockově znějící pádící kytarou. Opusy jako "The Sound Of Strangers", "The Flyer" či "Scratching The Surface" holt vrážejí klíny do hlavy.

Kapela každopádně odvedla na tomto albu kvalitní a nápaditou práci. Je vidět, že jakákoliv škatulka, jak už bylo zmíněno výše, by byla na Sagu omezující a zbytečná. Mně sem tam deska zněla jako Genesis či Yes, jindy v některých pasážích se jevily prvky Rush. Nicméně šlágry typu "Cat Walk", "The Sound Of Strangers" či "The Writing" se holt zavrtávají příjemně pod kůži. A až se z této fantasy opojné jízdy proberete, vsadím se, že dáte repete. Saga je holt kapela s vlastní, léty kovanou tváří, a když přistoupíte na její retro jízdu a styl, nebudete litovat.