Marty Friedman bude bez ohledu na svou další tvorbu navždy zapsán v historii metalu jako TEN kytarista, který asistoval Dave Mustainovi u nejslavnějších desek Megadeth. Na přelomu tisíciletí se něco zlomilo. Martyho zlákalo Japonsko, rozhodl se hudebně posunout a opustil Mustainem opečovávanou ikonu. Jaký to melo vliv na Megadeth, budou skalní fanoušci vždy spekulovat, objektivním faktem zůstává, že Friedmanův nástupce Chris Broderick (rovněž Jag Panzer) hraje technicky o třídu vyšší ligu.

Kde Friedman nestačí instrumentálně, dokáže vydatně záplatovat ne zcela typickou show. Friedmanovo vystoupeni bylo skutečně pojaté především jako silně specifické divadlo, které dokáže podat pomocnou berli tam, kde to hudebně pokulhává. A že to místy v Rock Café drhlo nejen invenčně, ale i provedením. Kdo by se vsak soustředil na nedokonalosti v Friedmanově přednesu, když to na pódiu vypadá jako v nějakém bizarním varieté.

Leckoho by to svádělo k řečem o glamrockovém retru. To by však pán za bicí soupravou nesměl doplňovat vizáž ala Kiss nábojnicovými pásy a d-beat crust punk trikem. Málokdy se vidí, aby suverénně nejakčnější člověk na pódiu seděl na bicí stoličce. Předepsané party mu evidentně nedělaly sebemenší problém, tudíž mu zbývala spousta prostoru pro nejrůznější artistické kousky a četné mimické projevy, za které by se nemusel stydět kdejaký komik. A jaká to pěkná žena pomáhá Friedmanovi na postu druhé kytary? Ouvej, vždyť ta osoba je muž. V upnutém leopardím tílku, řádně nalíčen a s blýskavou růžovou kytarou. Slovy klasika: "Nechtěl bych ji věru potkat sám v lese“. Vzájemné kytarové souboje tváří v tvář evokovaly rozhovor: "Ahoj Marty půjdeš na rande? Aha, tak nic, nevšiml jsem si, že máš taky podpatky…“.

Přes zmíněné divadlo, které na pódiu jasně převládalo, se však Friedmanově ansámblu nedá upřít i hudební nasazení. Po ne zcela jistém začátku se Martymu nakonec několikrát podařilo nástroj pěkně rozezpívat. Našly se momenty, kdy do sebe skutečně vše zapadlo, jak mělo, a zároveň se nedostavila pomyslná pachuť vykrádání sebe sama či klasiků rock/metalového žánru. Ve více než hodinu a půl dlouhém vystoupení jich však bylo zoufale málo. Objektivně si tak na své přišli především skalní Friedmanovi fanoušci a ortodoxní vyznavači instrumentálně laděné hard’n’heavy tvorby. Pro nezaujaté diváky pražská zastávka Freidmanova turné postrádala pověstnou přidanou hodnotu.

Celkový dojem z večera výrazně nezlepšil ani "Kirk" Běhůnek s tuzemskou progresivní partou Seven v roli předskokanů. Kapela prezentovala instrumentálně obstojný set, často však příliš krkolomně citující žánrové klasiky. Otázka zní, zda byla tento večer výjimečnost a invence očekávána. Odpověď je nasnadě. Velká část diváků tak dostala přesně to, co očekávala, a domů odcházela zcela spokojená.