"I won't cry for you, I won't crucify the things you do..."

Lady Gaga už nějakou chvíli není ta milá bruneta z New Yorku, co si s kamarády vyhrávala po klubech na klávesy, občas něco šňupla a nepřestávala snít o budoucnosti popové hvězdy. Skrze monster hity, šokující (a místy absurdní) převleky a lásce k teatrálnosti se její sen stal realitou, která přerostla do globálních rozměrů. Své třetí album "Born This Way" dokázala dopředu vyhajpovat až do nebes k branám Ježíše, kterého si na desce tak ráda všímá. Jenže - ukazuje se, že měla proč.

Čtrnáctipoložkový ucelený mikrosvět žije nezávislým životem, nad nímž dohlíží vševidoucí oko stvořitelky. Pod jejím rytmus-udávajícím bubnem kynou jednotlivé písně do epických rozměrů a zároveň se vzdalují všemu, co dosud Stefani Germanottu definovalo. Nová Gaga je temnější, syrovější a složitější (méně přímočará, chcete-li). Ačkoliv nechybí pozitivní velkoformátové hymny pro všechny utiskované ("Hair" nebo titulní "Born This Way"), v nichž Lady Gaga vystupuje v roli bohyně Spes, základ tvoří nabroušená eurodanceová jatka s přesahy k housu, heartland rocku a dalším stylům.

Lady Gaga - Hair

Gaga si umanula, že pár hitovek od známých producentů nebude cestou, po které by se dobrovolně vydala. Chtěla vlastní zvuk. Experimenty s mícháním žánrů a progresivní ambice v mainstreamovém popu naprosto chyběly a právě v tomto bodě je možno sledovat jeden ze zpěvaččiných trumfů. Nepřeslechnutelnou inspirací byla osmdesátá a devadesátá léta (jeden by řekl, že konkrétně Madonna), retro beaty se v mnoha písních třou o aktuální trendy a přesto se nezapomnělo na hitovost. Minimálně půlka nových tracků by mohla posloužit jako singly, jejichž nakažlivost by nezkrotila ani paleta Aspirinů. Ostatně - ty nejtoxičtější z nich už jako singly fungují - "Judas", "Hair" nebo "Marry The Night" v sobě mají schopnost chytnout a nepustit přímo zakódovanou.

Naprosto zásadní význam pro desku má fakt, že to byla právě Lady G, kdo všechny písně napsal a spoluprodukoval. Ve vrcholném popu to bývá spíše naopak - zhýralé princezny si většinou mezi večírky a natáčením reklam odskočí do studia zakváknout pár tónů k předem připraveným kouskům a nechají mistry producenty, aby jim přes mašinky rozhýbali zdevastované hlasy a vypilovali hity na příští sezónu. Chybí jim osobnost a snaha svou hudbou sdělit cokoliv duchaplnějšího. Případně prostě jen cokoliv. Lady G chce své posluchače osvobodit, pomoci jim, dodat sebevědomí, a i když leckdo může některé její texty označit za patetické, výrazný úkrok od popěvků o nešťastné lásce je minimálně chvályhodný.

"Born This Way" je typ alba, kde by si každý song zasloužil vlastní komentář. Klubovým navijákem, jenž si umím představit do drogového trendy doupěte, je přiněmčelá "Scheiße", "Americano" je pro změnu bouřlivý electročardáš s odkazy na imigrantské pletky latinské Ameriky s USA. Proklamované prvky metalu zůstaly jen jako kytarové fragmenty v jinak hutně atmosférické "Electric Chapel". Podobně temná je i "Heavy Metal Lover" s nápaditě vybroukaným refrénem a špinavými beaty. Chladná sprcha přichází pouze jednou - již delší dobu známá a mnohokrát odehraná "Yoü And I" byla přemodelována do tvaru, který by vyhovoval spíše Shanie Twain. A nepomohla ani skutečnost, že to v ní newyorské rodačce výborně zpívá.

Ovšem je na čase rozseknout velkohubá prohlášení, kterými jsme byli před vydáním "Born This Way" bombardováni. Nejlepší album dekády? Těžko. Nejlepší popové album dekády? Dost možná! Disk přetéká nápady, zpěvačce nechybí chuť překročit vlastní stín a posunout se dál. Lady Gaga si našla své místo a už teď je jasné, že dřívější hity nebyly pouhou souhrou náhod. Tahle excentrická slečna to v sobě prostě má a díky ní je pop zase o něco lepší a zajímavější.