Pokud jste za poslední rok klábosili s někým z the.switch, možná vám nadšeně vykládal, na čem všem zrovna s kapelou makají. Do zkušebny že prý sice zkoušet chodí, ale více než nové pecky hlavně nové oblečení a styling. Mají nového kytaristu, nové technické vychytávky, do svojí produkce teď zapojují i elektroniku, řeší nové logo, vizuální podobu pódia... Ne že by byl důvod jim nevěřit - ostatně nové věci a směry měli oni rádi vždycky. Jenom jestli toho není na jeden zápřah až moc a bude to dohromady fungovat!?

To Momma Knows Best fungovali na úvod znamenitě. Co pětice nestihla nastudovat v otázce image (no tak, kluci, ty oprané kapsáče a tenisky, co ještě odpoledne běhaly ve škole na těláku, myslíte vážně?), to dohnala v umění pódiové energie. Tu by snad mohli sami vyučovat. Zpěvákova hláška: "Další písnička je naše nejpomalejší, ale to neznamená, že to není námrd." nemohla být výmluvnější. A pokud jste půlhodinku jejich uřvaného core propásli, můžete si na jejich webovkách zdarma stáhnout debutové EP "Aint No Weight Young Lad Can't Take".

Už první pohled na pódium, připravené pro the.switch, byl tak nějak nezvyklý. Prostor, spousta prostoru. Díky in-ear odposlechům (to jsou ty "špunty" v uších velkých zahraničních hvězd, z nichž vede přes zátylek tenký drátek do "krabičky" u pasu) zmizela z pódia většina odposlechů. A kabel abyste hledali dalekohledem - namísto klasického pódiového chaosu jen nástroje, aparáty a nově také macbook.

Čtveřice se totiž po občasné výpomoci univerzála Adama Vopičky oficiálně rozrostla o Vanju (vyslovuj Váňu) z post-metalových FDK, jenž se kromě zhutňování už tak hutných kytarových partů staral právě o zmíněnou elektroniku. Pravda, nebyla slyšet moc často ani příliš zřetelně, ale několika skladbám ("Voda je zlá") dala novou, emotivnější atmosféru. Kompletní proměny doznal také "look" kapely. Někdejší hrátky s bílou a následně černou se protnuly do jejich elegantní kombinace. Zpěvák Štěpán Šatoplet odložil s kolárkem obraz kazatele a v novém těle navztekaného führera, stoje na stupínku v těžkých botách, se zdál jeho známý uhrančivý výraz ještě sugestivnější.

Co tedy zůstalo ze starých (dobrých) swičáků? Všechno podstatné. V první řadě ohromná energie agresivních kousků typu "Honzík" nebo "Neusneš". Samozřejmě podřepnutí na všeobecně nejoblíbenější kousek "Akvárko", tedy s tím příjemným rozdílem, že už k tomu Štěpán nemusel nikoho pobízet. A kytarista Majkláč měl svůj obvyklý problém hospodařit s kyslíkem. Snad jen mohlo zaznít něco z připravovaného posledního dílu trilogie "Na dosah". Tím spíš, když u nich na profilu čas od času čtete, že nové nápady a skladby jsou. Ale to už bych asi chtěl moc.

Možná při cestě do vyššího levelu ztratili něco ze svojí autentičnosti, s tím se ale dalo počítat. Na každý pád z the.switch vyrostla velká kapela.