Nenápadné hity jako "Floating" či "Hey You", dokázaly, že dobrý pop lze zvládnout i v našich pivem zavlažených končinách. A teď tu máme druhé album s naprosto jasným sdělením, že se dá nejen zvládnout, ale rovnou je s ním možné opanovat celou tuzemskou popovou scénu zmítající se mezi dědictvím přihlouplých normalizačních šlágrů a neustálými kytarovými vsuvkami. Chlapci z Eddie Stoilow přicházejí na novince se zvukem postaveným na beatech a bicích oproštěných od rockového smradu. Tady zkrátka od začátku není pochyb, o čem to celé má být.

Moderně znějící aranže odposlouchané od velkých zahraničních vzorů netrpí tradičním nedostatkem soudnosti. Nejsou směšnými kopiemi, ale důstojnou domácí odpovědí na dění venku. S tím ovšem přichází dvě ale. Pozdní načasování, neboť styl reprezentující současnou tvář kapely prochází přece jenom útlumem zájmu. A pak, pro případný zahraniční trh může "Oh My God!" splňovat náplň rčení o nošení dříví do lesa, neboť nenabízí nic výsostně odlišného, co by neprodukovali například One Republic (aby to jméno tady alespoň jednou padlo).

Ale není malých cílů. Eddie Stoilow si zaslouží pozornost především domácích fanoušků a s novinkou by jejich řady měly zatraceně nabobtnat. Pokud si tedy kapela sama neztíží pozici nasazením singlu "Elita", který nemá daleko do průšvihu z debutu jménem "Prodavačka novin". Na překážku je tu opět tupý český text s rýmovačkou "Nikdo z nás už nestrádá / život náš je estráda". Nemluvě o protipólu hudebního podkresu. Tenhle song zkrátka nespasila ani osobnost hostujícího Xindla X. Jednoznačně nejlépe dopadly písničky ve středním tempu. V nich nejpřesvědčivěji vyzní dar melodičnosti, kterým skladatelská sekce kapely oplývá měrou vrchovatou.

Úvodní trojice "Here We Go", "Frozen" a "Hard Day" je hitově nabušenou skrumáží skladeb s darem možnosti prozpěvovat si jejich refrény už při prvním poslechu. Přičemž překvapivější vstup do alba, než jaký nabízí prvně jmenovaná, aby člověk vůkol pohledal. Ve chvíli, kdy se čtvrtou "Caroline" nahrávka zpomalí, začne se dostavovat pocit nudy. Ten naštěstí končí téměř záhy, a to díky zajímavě vystavěným bicím v refrénu následující "Oh My Gosh!" Nicméně další pecka rozmnožující úvodní skvostnou sérii přichází až s číslem deset. Tady nezbývá než napsat: "Goodbye" s Davidem Kollerem za bicími je vůbec nejlepší položkou desky a současně prozatím jedna z nejlepších tuzemských písní letošního roku.

Pravda, na paty jí šlape bonusová "Floating", ale protože se jedná o připomínku debutu, zůstává mimo hru. (Mimochodem v této nové orchestrální verzi si přímo říká o přizvání ženského elementu za mikrofon.) Původně měl být nadpis této recenze otázkou. Ale s opětovným poslechem se zdálo být zařazení otazníku čím dál větší zbytečností. Na dohled totiž není jiné další jméno, které by mohlo žánrovou pozici Eddieho Stoilowa ohrozit. Tahle deska sice není žádným revolučním bourákem, ale má zásluhu na tom, že i my máme konečně velkou a skutečně popovou kapelu, za kterou se nemusíme stydět. A to není málo.