Reportáž z bezpochyby vynikajícího koncertu by se dala shrnout: excelentní metal versus nejmodernější hala v České republice. Bohužel snaha O2 areny o "světovost a luxus" v dané situaci nesla i jisté "prudérství", které k danému žánru naprosto nesedí. Značnému množství fanoušků, kteří se rozhodli zhlédnout své idoly živě, musela určitá opatření zážitek jednoznačně znepříjemnit.

Vše začalo u vstupu. Místní securitas vybavení bezpečnostními rámy a detektory kovu pečlivě prohledávali příchozí metalisty, přičemž instrukce zněly jasně - máš řetěz, neprojdeš. Vzhledem ke vcelku standardní image návštěvníků není s podivem, že stovky lidí měly problémy a byly nuceny své kovové doplňky narychlo skrývat do bot, přilehlých křoví či dokonce vyhazovat do košů. Chápu, že při sportovních zápasech, které se často spíše než v klání hráčů zvrhávají v agrese primitivů, je obdobné opatření na místě. V případě metalového koncertu mohlo pouze naštvat. Další nepříjemnost znamenal zákaz kouření a především konzumace veškerých nápojů v hledišti. Vychutnat si pěnivý mok během setu k těmto akcím tak nějak patří, nemluvě o skutečnosti, že securitas se jali pátrat v davu po kuřácích a odchycené provinilce vyváděli nekompromisně ven. Situace vrcholila během setu Slayer. Pořadatelé zřejmě viděli poprvé circle-pit a snažili se křepčící fanoušky zahnat do zadních koutů haly, snad aby "nedělali ostudu".

V rámci objektivity je nutné svatostánku páně Hušáka přiznat, že nabízí skutečně kvalitní akustiku. Již první tóny Megadeth daly tušit, že zvuk bude dnes naprosto vybroušený. Mustainova parta předvedla výkon, který musel sluchu jejích fanoušků nepochybně lahodit. Hovořit v tomto případě o "předskokanech" asi není na místě. Kapela se prezentovala perfektní instrumentací. Kytarová sóla Davea Mustaina a především Chrise Brodericka patřila k vrcholům večera. Pochopitelně, jednalo se o čistý návrat do osmdesátých let se vším všudy. Největší fláky z kultovních alb "Peace Sells, But Who's Buying?" a "Rust In Peace" fungovaly dobře, nicméně přes velmi dobře odvedenou práci nedokázali Megadeth strnout také lidi, kteří si v jejich tvorbě zrovna denně nehoví. Spoluzakladatel legendární Metalliky Mustaine a jeho spoluhráči přesto sklidili zasloužené ovace.

Slayer. Pro mnoho lidí nejtvrdší kapela na světě, ortodoxní thrasheři, kteří během své téměř dvacetileté kariéry neuhnuli a neslevili o ani píď. Někdo ocení, jiný kritizuje strnulost. Faktem zůstává, že parta z L.A. naživo umí a přesvědčila o tom i tentokrát. Jestli existovaly před koncertem jisté obavy z absence zdravotně indisponovaného Jeffa Hannemanna, byly po pár riffech rozdrceny uměním zaskakujícího Pata O'Briena z Cannibal Corpse. Naopak, improvizovaná sestava nabídla především v sólových výjezdech netradiční pojetí, které se stalo kořením celého setu. Slayer jsou profesionálové každým coulem, tudíž netřeba ujišťovat, že kytary tepaly, jako by struny drtil známý dvojblok King-Hannemann.

Našlo se hned několik faktorů, které umocnily perfektní zážitek. Ač indiánský válečník Tom Araya očividně stárne, jeho vokál táhl tento večer naprosto famózně a nekompromisním způsobem vyřvával do obecenstva poselství o nejpochmurnějších aspektech lidské společnosti. Velmi vhodně byl zvolen setlist. Přece jen, české publikum mělo možnost vidět Slayer potřetí za poslední dva roky. Páteř vystoupení pochopitelně tvořily zásadní hity, nicméně zbytek songů kapela velmi vhodně obměnila. Luxusní zvuk a drtivě nazvučené Lombarovy bicí vše dokonaly.

Abych se nevyjadřoval pouze v superlativech, jisté chyby na kráse se najít daly. Především songy ze slabé poslední desky "World Painted Blood" v kontextu starší tvorby působily velmi nepřesvědčivě. Zamrzel i odchod party bez jediného přídavku. Legendární nářez "Angel Of Death" přes mohutné ovace zhruba osmi tisíc fanoušků udělal definitivní tečku za hudebně velmi povedeným večerem.

Pražská zastávka European Carnage Tour nabídla vynikající hudební zážitek. Pokud se však mají akce obdobného stylového zaměření konat v O2 areně i v budoucnu, bylo by zajisté záhodno revidovat některá opatření, která zkrátka na metal tohoto druhu nepatří.