Sum 41 pod frajerská hesla z artworku ukryli poměrně melodicky přitažlivé, lehce agresivní rockové album. Časy, kdy vítr Brownsound do kapely přinášel metalový závan, jsou ty tam. Ale pouštět se do jedněch z triumvirátu vládnoucího pop-punku posledních x let jen kvůli tomu, že nedokážu ukojit vlastní touhu po broušení pražců? Ale jděte. Tohle byl pro mnohé problém u "Underclass Hero" a vsadím se, že i tentokrát se najdou tací, jimž měchuřina vonět nebude. Osobně na pozici hlavního kytaristy řeším úplně jinou záhadu. Tak si říkám, nač toho Thackera vlastně pánové vůbec brali? Když si jeho práci stejně vezme na starosti ve studiu Whibley a veškeré kytary si nahraje sám... Ale to on je tady pán, že jo?

Tvář, kterou producent a frontman v jedné osobě (vidíte, dokonce si to i celé sám produkoval, kluk jeden šikovná) "Screaming Bloody Murder" určil, kopíruje trendy vzorec, jenž se scénou v posledních letech nese. Stopy po ušmudlanosti vybledlé. Syrový zvuk není cestou, která by dnes byla pro SUMS (a dost možná především pro jejich label Island Records) přijatelnou. Zůstala jen podlaha plná hoblin od toho, jak se zainteresovaní snažili finální sound co nejvíce vyhladit. Umělecká truhlařina ale zákonitě nese ovoce, "Screaming Bloody Murder" má totiž ve svém nitru pár potenciálních hitovek. Zmiňme eponymní singl či "Skumfuk". U druhého jmenovaného songu je však potřeba useknout minutové zničující (pochopte, nudné) entrée.

Škoda že v Kanadě nemají nějakou obdobu českého "Všeho s mírou". Nebo možná mají, ale Whibley ji naprosto ignoruje. Je pravda, že "Chuckem" počínaje jsme si zvykli na instrumentální živou vodu ve formě pianových linek, "Screaming Bloody Murder" je ale v tomto ohledu řepkovský blikanec. Naprostý úlet. Vzpomeňte na "Pieces", jak dobře byla zasazena do konceptu desky a rozsvítila ji. Na "Underclass Hero" nás zase klavír provedl celými padesáti minutami tak nějak decentním způsobem. U "Screaming Bloody Murder" nabývám pocitu, že jeho hlavní úloha je zalepovat díry. Co byste řekli na tohle? Baladicky laděný moment "Crash" ponechat a dát mu určitý punc výjimečnosti tím, že by ve zbytku alba místo klavírních orgií dostaly prostor strunné party či jiné "hrubiánství" (třeba zkusit toho Thackera přece jen zapojit). Na téhle stanici punk-rockový vlak nestaví, málo platné teď mávat odněkud zdáli. Sum 41 jsou už víc než jednou nohou ve středoproudých vodách a sami si odpovězte na otázku, nakolik je to dílem přirozeného vývoje kapely.

Největší rozdíl mezi Sum 41 v roce 2011 a při debutové nahrávce tak vidím v přímočarosti projevu. Proč si asi "All Killer No Filler" zaslouží podobný název? Protože sviští. Nenajdete tam jedinou zbytečnost, jediný filler, který by měl posluchače nenápadným způsobem přenést k dalšímu killeru. "Screaming Bloody Murder" je má, bohužel. Album se vleče a po slibném začátku nemá pravověrným fans prakticky co nabídnout. Pokud se na tu hrst popových melodií s rockovým nádechem a místy zajímavou emotivní barvou Whibleyho vokálu dokáže chytnout i někdo do této doby nepolíbený, toť otázka.