Svého času velké naděje mathcoru Architects, kterým se na minulém albu "Hollow Crown" povedlo naprosto dech beroucím způsobem spojit matematiku a brutální intenzitu s citem pro silné melodie, se na očekávané novince přeměnila téměř v ryze post hardcore kapelu soustřeďující se na psaní poměrně přímočarých, s jasným tahem na branku válejících skladeb pro současný metalový potěr. Je to výrazná změna (hnaná zcela jistě kalkulem vydavatelství a nejspíš i samotnou kapelou), kterou fandové starší tvorby zřejmě nerozdýchají, ale nové tváři kapely nelze upřít svěžest a schopnost napsat opravdu silné skladby. Ty však vystačily asi jen na polovinu hracího času nosiče.

Hned úvodní věc "Day In Day Out" je totální pecka, která byla jako první singl zveřejněna už dlouho před vydáním samotné desky a která mě hned dostala tak jako žádná jiná hitovka minulého roku. Maximálně návyková a energická věc, která tlačí, ale zároveň oplývá i silným nosným refrénem. "Learn To Live" je šťavnatá post hardcore hitovka a s velkou lehkostí tady "Architekti" předvádějí, jak se dělá kvalitní chartbreaker moderního metalu. "Delete, Rewind" je naopak skákavá kotlící věc, jejíž hopsavý riff mně šíleně připomíná jeden vál starších Limp Bizkit. V tomhle žánru docela nečekané, ale o to víc pestřejší a oživující prvky. "An Open Letter To Myself" je první ze dvou balad na desce, která na rozdíl od opravdu laciné a (překvapivě…) klipové "Heartburn" zachází s onou melodikou nenuceně a s odpovídající gradací v závěru, takže spíš připomene titulní věc z minulé desky "Hollow Crown", i když její působivosti a spalující intenzity samozřejmě nedosahuje, jako ostatně málokterá písnička obecně.

Jediná (a navíc závěrečná) opravdu mimořádná skladba, která vybočuje ve druhé polovině alba, nese pojmenování "Year In Year Out/Up And Away". A to jak propracovanou kompozicí a výborným refrénem, tak výživnou hostovačkou Grega Pusciata z The Dillinger Escape Plan, který si svým typickým "kastrovaným" vokálem pohostinsky zařval v této výborné záležitosti. Já osobně nemám sebemenší problém s vývojem kapely tímto směrem (osobně mě tolik oslavovaný debut "Ruin" až tak neoslovil), protože nápady mají a bylo by škoda nevyužít úžasný hlasový potenciál zpěváka Sama Cartera, který podle mého patří mezi ty nejlepší mladé zpěváky na současné metalové scéně. Problém mám ale s tím, že těch nosných skladeb není tolik, aby utáhly celou desku, a právě zde mělo dostat prostor ono matchcoreové běsnění. Potom jsme se mohli dočkat famózní vyvážené desky ve stylu předchůdce.

Takto tady máme "jen" dobrou písničkovou desku, která pěkně odsýpá, skvěle se poslouchá a je zabalená v kvalitní produkci, ale její trvanlivost ve zkoušce času je na pováženou. Uvidíme, jakým směrem se kapela vydá dál, ale řekl bych, že velká část starších fans je na jejich nové cestě vstříc světlým zítřkům na čelech hitparádových žebříčků už asi následovat nebude.