Když se Britney topila v alkoholu, vymetala jeden večírek za druhým, změnila vizáž na Daniela Landu v sukni a přišla o děti, zanechalo to na ní zvláštní stopu. Natočila pak totiž svoje nejlepší album, příhodně nazvané "Blackout", neboli "Výpadek". Producent Danja tehdy dodal syrový taneční zvuk, díky kterému Brit svým kolegyním utekla směrem k originalitě, pro zpěvačku do té doby nepoznané končině. Ačkoliv se nedá mluvit o vysloveném komerčním propadáku, zůstává "Blackout" dodnes jejím nejméně úspěšným hudebním projektem. Následující "Circus" se snažil být o něco přístupnější, přesto byl vliv předchůdce stále jasně patrný. "Femme Fatale" však nastavilo plachty jiným proudům.

Řady producentů zažily personální obměnu, zvuk desky se posunul do jednoznačně taneční polohy, která královně playbacku sedí, a dokonce přišla řada i na prvky přesahující rámec popu. Jemné náznaky dubstepu v hitovce "Hold It Against Me" nebo tranceové pasáže v "Trip To Your Heart" působí velice svěžím dojmem a (nejen) díky nim se celému týmu kolem americké rodačky podařilo zvukový motor desky zažehnout moderním palivem.

Hořlavá směs robotických efektů a auto-tune ovšem Britney už delší dobu spíše škodí a rozhodně by se na ni nemusela tolik upínat, jak ostatně dokazuje i v jednom z nejsilnějších momentů desky "Criminal". Neupravený zpěv a flétna vytvořily s příjemnou melodií povedené kombo, jež by se v budoucnosti mohlo stát mihotavou lucernou na konci přeauto-tuněného tunelu. Potěšitelný je i fakt, že na albu nenajdete v podstatě žádnou baladu (neopakuje se tak neskutečný trapas jménem "My Baby" z poslední studiovky). Originální produkce dua Bloodshy & Avant se projevila i v nevšední "How I Roll", jež s trochou představivosti připomíná švédskou electropopovou bohyni Robyn.

"Femme Fatale" je kolekce hitových bonbónů, kterých se rádi přejíte a které se na první pohled liší jinou barvou celofánu, ale všechny uvnitř skrývají stejnou ulepenou náplň. Cool beaty, svižné tempo, nenáročné povrchní texty a především silný refrén. Založit však většinu alba na principu opakování několika málo slov, slabik, pískání nebo výskání působí místy až triviálně. Je totiž jedno, zda je to zrovna "I-I-I-I wanna go-go-go-go-go, all the way-a-a-a-a-y" (song "I Wanna Go"), "Woah oh oh oh oh oh woah oh oh oh" (druhý singl "Till The World Ends") nebo raději osmkrát za sebou zopakované "Beautiful (Drop Dead), Beautiful (Drop Dead), Beautiful (Drop Dead)..." (v písni "(Drop Dead) Beautiful") - ve všech případech totiž na povrch nechtěně vyplývá podobnost s kýčařkou Ke$hou. Ta oproti Britney stále kope druhou ligu, ale někdy k sobě mají dámy až nebezpečně blízko.

Desku mi navíc kazí ještě jeden faktor. Bohužel se nedokážu zbavit dojmu, že Britney Spears je pouhá figurka v rukou vydavatelství. Chybí jakékoliv autorské přispění texty, snaha o hlubší sdělení, přidaná umělecká hodnota nebo jednoduše jakýkoliv projev osobnosti interpretky. Na sedmé desce a po mnoha letech na vrcholu popové pyramidy by možná mohl přijít moment, kdy se Britney pokusí svými texty sdělit něco více než popěvky o tancování až do skonání světa nebo o tom, jaké praktiky by ráda prováděla se svým milým. Neoslňuje ani zpěv, z původních vokálních možností zbylo pouhé torzo. "Femme Fatale" tak zřejmě potěší jen dlouhodobé fanoušky zpěvačky anebo posluchače nenáročného tanečního popu.