Hi-Fi je kapela Petra Wajsara, u níž není nic tak, jak vypadá. Svou debutovou desku nazvala "Digestoř", protože je to ještě zapamatovatelnější slovo než Tygá nebo Makumba (tak pravil Wajsar). A pokud bychom kapelu měli charakterizovat nějakým jednolitým prvkem, jde o partu zručných muzikantů, kteří ale nechtějí nést svou kůži na trh. A tak se snaží schovávat za všechno možné, nic neberou vážně a ve chvíli, kdy by snad byli neúspěšní (nepochopení), to vždy mohou svést na to, že šlo jen o recesi.

Hned úvodní song "Tygá" tato slova potvrzuje. Při textu - netextu si vzpomenete na legendární Šum svistu. Ale zatímco u Nekonečného byla jeho tvorba diagnózou, tady to působí nuceně, křečovitě a marně hledáte slibovaný nadhled avizovaný v propagačních materiálech k albu.

A podobně lze pokračovat dál. Hi-Fi sami říkají, že hrají freetekjazz, což prakticky znamená hodně taneční partu, které cestuje od jazzu k reggae přes drum'n'bass až k cikánské baladě. Ve skutečnosti je ale všechno jinak. Cikánská balada (jinak dokonalá skladba) si na romštinu jen hraje, reggae vypráví příběh českého rastamana který si v rauši tyká se všemi pohádkovými postavami, které si zrovna vybaví.

Hi-Fi záměrně przní své hlasy, shazují se, kde jen můžou, a celou desku staví na hravosti. A zatímco hudebně to funguje dokonale, u textů je velký problém. Pokud přistoupíte na jejich druh humoru, užijete si s nimi určitě spoustu zábavy. V opačném případě to chce před poslechem konzumovat dostatečné množství omamných návykových látek, abyste byli s kapelou kompatibilní.

To, že ale v případě Hi-Fi není nic tak, jak se zdá, platí překvapivě i pro tuto recenzi. Je fakt, že mě na jednu stranu děsně irituje vše kolem textů, co jsem psal výše. Na stranu druhou mám chuť si desku opakovaně a dobrovolně pouštět dál a nemůžu ty návykové melodie dostat z hlavy. Rozum a emoce se tu perou a sám netuším, kdo zvítězí. A tak bude nejlepší, když si na desku uděláte názor každý sám za sebe.